Je mnoho slov, která se dnes běžné používají k popisu politických směrů. Říkají nám, že existují konzervativci, liberálové, libertariáni, pravičáci, levičáci, socialisté, komunisté, trockisté, maoisté, fašisté, nacisté; a pokud to není dost matoucí, tak tu máme neokonzervativce, neonacisty a neo… cokoliv dalšího. Když se nás někdo zeptá, jaká je naše politická orientace, očekává se, že si vybereme některé z těchto slov. Pokud nemáme politický názor, nebo chceme hrát na jistotu, tak řekneme, že jsme středoví a přidáme na seznam další slovo.
Přesto ani jeden člověk z tisíce nedokáže jasně definovat ideologii, kterou tato slova reprezentují. Ta jsou primárně používaná jako nálepky, které mají vyvolat pozitivní, nebo negativní dojem v závislosti na tom, kdo ta slova používá a jaké emoce vyvolávají v jejich myslích.
Co je, například, realistická definice konzervativce? Obvyklá odpověď by byla, že konzervativní je osoba, která chce zachovat status quo a nemá ráda změny. Ale většina lidí, kteří se označují za konzervativce, nejsou příznivci zachování současného systému vysokých daní, deficitního utrácení, rostoucího sociálního státu, shovívavosti ke zločincům, růstu vlády nebo jakéhokoliv jiného charakteristického znaku současného vládního systému. To jsou těžce hájené výspy toho, co nazýváme socialismus. Socialisté včerejška jsou konzervativci dneška a lidé, co se označují za konzervativce, jsou opravdoví radikálové, protože chtějí radikální změnu statutu quo. Není divu, že většina politických debat zní jako z babylónské věže. Každý mluví jiným jazykem. Slova mohou znít povědomě, ale mluvčí a posluchači mají své vlastní soukromé definice. Z mé zkušenosti vyplývá, že jakmile vznikne shoda ohledně definic, většinu vzájemného nesouhlasu to vyřeší. K překvapení těch, kteří si mysleli, že jsou zásadními politickými oponenty, se často ukáže, že spolu v zásadě souhlasí. Takže abychom se vypořádali se slovem kolektivismus, musíme nejdřív odstranit ten nepořádek v definicích. Pokud máme dát smysl politickým agendám, které dnes dominují našemu světu, nesmíme dopustit, aby bylo naše myšlení kontaminováno citovým podtextem starého slovníku. Možná vás překvapí, že většina dnešních politických debat - alespoň v západním světě - může být rozdělena jen na dva úhly pohledu. Zbytek je mlžení. Typicky se zaměřují na to, zda to či ono má být uděláno. Ale skutečný konflikt není o podstatě akce - je o principech, etickém kódu, který ospravedlňuje, nebo zakazuje tu akci. Je to zápas mezi kolektivismem na jedné straně a individualismem na straně druhé. To jsou slova, která mají nějaký význam a popisují morální rozpor rozdělující celý západní svět. Jedna věc společná kolektivistům a individualistům je, že většina jich to myslí dobře. Chtějí nejlepší možný život pro své rodiny, spoluobčany a pro lidstvo. Chtějí prosperitu a spravedlnost pro své spoluobčany. V čem se rozcházejí je, jak ty věci zařídit. Studoval jsem kolektivistickou literaturu přes 40 let a po nějakém čase jsem si uvědomil, že se tam stále opakují určitá témata. Byl jsem schopen identifikovat to, co považuji za 6 pilířů kolektivismu. Pokud tyto pilíře převrátíme, je to také 6 pilířů individualismu. Jinými slovy, je zde 6 hlavních konceptů sociálních a politických vztahů a v rámci jedno každého z nich mají kolektivisté a individualisté opačné názory.
Zde hledá