VÁNOČNĚ-NOVOROČNÍ ZAMYŠLENÍ NAD OPOŽDĚNOU KATASTROFOU

24. prosince 2009 v 5:31 | PETR ZAVORAL (bohemia.cz) |  POLITIKA
Vzpomínáte si ještě na ty strachy z »osmičkového« roku, jimiž se předloni touto dobou třásla o osud vlasti většina sdělovacích prostředků a jejich přičiněním i přemnozí občané čeští? Byly to tenkrát chválabohu obavy liché: s výjimkou ostudných prezidentských voleb proběhl rok 2008 relativně pokojně, žádný převrat se pod Řípem nekonal, ani komunistický, ani jiný. Dostavivší se úleva ale netrvala douho. Katastrofy, jež se nám vyhnuly v době, kdy jsme je ustrašeně vyhlíželi, si jen daly na čas a udeřily s plnou silou v právě končícím roce dvoutisícím devátém.
Připomeňme si ve vánočním a novoročním čase aspoň některé.

První se dostavila krátce poté, co Česká republika nadějně zahájila půlrok svého dlouho připravovaného předsednictví Radě Evropy: komunisticko-socialistická opozice, celá nervózní z toho, že Topolánkova vláda získává svým účinkováním na evropské scéně cenné politické body u domácího publika, zorganizovala parlamentní levicový puč, s nímž jí ochotně pomohli neukojení kariéristé z koaličních partají. Tím se Česko rázem octlo na seznamu nespolehlivých divokovýchodních zemí, k nimž musí vyspělá Evropa přistupovat s krajní obezřetností, jakkoliv slušnost bruselským diplomatům velí maskovat nedůvěru uctivou zdrženlivostí.


Doma pak bylo svržení středopravého kabinetu uprostřed českého předsednictví Unii startovním výstřelem k vnitropolitickým dějům, jež můžeme směle pojmenovat souhrnným označením hrůza a děs. Až na vzácné výjimky se vyvolení reprezentanti postkomunistického státu předváděli v nejhorším možném světle, proměnivše se v krvelačné bestie. Praví a leví politruci si vyhlásili vyhlazovací válku, pranic se neohlížejíce na zájem řadových občanů, kteří jim ve svobodných volbách svěřili odpovědnost za budoucnost společné domoviny. Poslanecká sněmovna přestala být hromaždištěm elity národa a stala se kolbištěm hulvátů a ignorantů, na němž vítězí podraz, sprostota a arogance, v neposlední řadě též pevnost papalášského propojení s vlivnými zkorumpovanými mafiány ze světa byznysu. Když pak tenhle bratrovražendný boj ještě okořenily dopady světové hospodářské krize a rituální tance Václava Klause a některých jeho modrých pochlebovačů kolem ratifikace Lisabonské smlouvy, bylo už jasné, že z našich daní štědře placení tlučhubové nejsou schopni ničeho jiného, než se navzájem sežrat v bezohledné rvačce o moc a pochybnou vrchnostenskou slávu.

Není divu, že za tohoto bezútěšného stavu, kdy veřejnost již nepokrytě dávala najevo své pohrdání politikou jakožto nejšpinavějším řemeslem ze všech existujících, rostla popularita Fischerova úřednického kabinetu, třebaže jeho největší hvězda, strýček skrblík Janota, nabízel poddaným jen samá kyselá jablíčka, do nichž by jinak socialistickými extrabuřty rozmazlená proletářská populace nikdy nekousla. Ani tohle ale neměli v plánu rudooranžoví levičáci. Takovou práci si dal jejich obětavý vůdce Paroubek s tím, aby primitivy nadchnul pro své recepty na bezbřehý neonormalizační blahobyt: po »zaříznutí« Topolánka a spol., když mu průzkumy veřejného mínění napověděly, že nadešla chvíle jeho triumfu, se upnul k předčasným volbám. Poté, co zděšen zjistil, že lidé v nebezpečné míře oceňují Janotovu kuráž jít na trh s nepopulárními úspornými balíčky, předčasné volby zase »zrušil«, obviniv Ústavní soud v čele s bývalým socialistou Rychetským ze spiknutí s nelevicovou politickou konkurencí. Dosáhl tím pozoruhodného efektu: v závěru roku, před nímž nás nikdo nevaroval, mají zmatení čeští poddaní v palicích nepopsatelný maglajz. Na jedné straně tuší, že jim lepší budoucnost zařídí spíš Fischerův lakomec Janota než prolhaný populista Paroubek a jeho rudí kumpáni, na straně druhé se bojí o ztrátu na dluh pořízené iluze blahobytu. Historicky nejvyšší rozpočtový deficit, který nám rudooranžoví zákonodárci přichystali na rok 2010, je neklamnou předzvěstí příštích katastrof.

Neumím odhadnout následky obávaného »osmičkového« pokusu o zvrat posametových poměrů, jímž jsme se strašili v závěru roku 2007. Možná by nás protikapitalistická kontrarevoluce skutečně vrátila před listopad 1989, mnohem spíš by nás ale probrala z uspokojení, že zápas o proměnu České republiky z postkomunistické divočiny v civilizovanou a politicky i hospodářsky perspektivní společnost byl již definitivně dobojován. Dnes jsme jakoby smířeni se stavem, kdy nažit se o cokoliv už nemá cenu, protože je nám už zase souzeno slepě se podřídit rozhodnutím, k nimž rovnější dojdou jinde bez nás. Že je vlastně jedno, podpoříme-li posttotalitní švindl dalším utahováním opasků nebo netečností k čím dál pevnějšímu sepětí oranžových a rudých lupičů bez bázně, studu a hany, kteří nás na státní útraty oblbují šťastnými zítřky nesvéprávných otroků.

Jsme na konci letopočtu, v němž se naplnily nepronesené věštby; hrůzy, na něž jsou všichni prognostici i numerologové krátcí. Ale stále ještě se nenaplnily zcela, neboť vše nasvědčuje tomu, že napřesrok bude hůř a žalostněji. Proto se skoro zdráhám popřát vám šťastné a veselé Vánoce a hojnost radosti a optimismu v novém roce 2010, abyste v tom nehledali nepatřičné uličnictví.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Dancek Dancek | E-mail | Web | 24. prosince 2009 v 10:57 | Reagovat

Ahoj.
Přeji ti hodně bohatého Ježíška, hodně štěstí, lásky, pohody i radosti, a strávení svátků s přáteli..
www.itthmi.blog.cz

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama