CIKÁNSKÝ STŘEDOVĚK

20. prosince 2009 v 18:05 | RADEK BAJGAR (reflex.cz) |  MULITULTURNÍ SOUŽITÍ
Nic není jen černé, na všem se dá najít něco dobrého, všechno spraví čas a nic se nejí tak horké ... Většinou to platí. Nikoli však o východoslovenských cikánských osadách. Za osmnáct let, kdy do nich čas od času jezdím, se situace výhradně zhoršuje. Romové ztrácejí kontakt s realitou, jejich počet roste a vláda už ani nepředstírá, že to má rozumné řešení. Nemá.


Po překročení slovenských hranic ubylo informací. Slovenský rozhlas je ještě tragičtější než ten český a řeší výhradně "futbal", hudební rádia mají své pitomé soutěže, noviny monitorují dění na východě jen tak z po vinnosti, bez zájmu, bez podrobností a bez jakýchkoli analýz. Důvod? Gadžové jsou nekončícím romským problémem unaveni a stačí jim informace, že vláda nasadila armádu, takže momentálně bude klid.


ŽÁNROVÉ OBRÁZKY

Příchod do kterékoli z osad znamená srocení do tří minut a okamžité vypjaté emoce hodné Národního divadla. Děti formálně skandují, že mají hlad, a dospělí, že chtějí práci. Pokaždé též někdo začne křičet, že Dzurinda je ve skutečnosti cigán - nevím přesně, co z toho plyne. Ženské ječí, že chlapi potřebují pracovní dobu. Pak většinou následuje láskyplná pasáž vzpomínek na socialismus. "Ať nám pošlou pozvánky, ten bude dělat tam a ten tam, a když nepůjde, zavřít ho do basy jako za komunistů. Klidně půjdeme do závodů. Jsou ještě závody, ne ?"

Pak mě donutí tlustá žena středních let, abych natočil její promluvu: "Slovenské ženy málo rodí. My rodíme hodně. Jednou nás bude víc než vás a budeme vám vládnout." "A co byste udělali jako první věc?" ptám se jí. "Sebrali bysme bílým sociální dávky." Děti dál se smíchem křičí, že mají hlad, což neznamená, že by ho neměly. Ženské volají, ať se podívám na ty bosé dětské nohy ve sněhu a že to přece není možný. Mladý muž žádá sociální dávku na fajčenie a starší Rom řve, že chce dovolenou: "... jako máte vy!" "Vždyť přece nemáte práci," namítám mu. "No vidíte, tak chceme aspoň dovolenku," odpálí mě logicky.

HLAD

Před lety jsem při návštěvách osad řešíval praktický problém - jak zdvořile odmítnout milé, leč poněkud rizikové pohoštění. Někdy odmítnout nešlo a otázka zněla, zda raději oslepnout po alkoholu neznámého původu, nebo zemřít otravou z masa neznámého zvířete. Dnes je problém vyřešen: hostitelé nic nenabízejí, jelikož nic nemají. S oblibou ukazují prázdné skříňky na potraviny: v rohu se krčí půl pytlíku mouky a dvě kila soli. Je zvláštní, jak často se na tomto sortimentu shodnou. Maso kupují jen po výplatě dávek, alkohol většinou jen v rámci rabování. Z obchodu, kde dnes obsluhuje prodavačka a poručík slovenské armády, si skutečně odnášejí mouku, olej, brambory.

Doma nemají nic, schovat to není kam - veškerý majetek se dá přehlédnout z jednoho místa. Dva hrnce, pár hrnků, pánev, ouka, sůl. Končí zima a na polích není nic, nejde krást v zahradách. Je týden po posledních dávkách. Jestliže únorové nepokoje byly ze šoku a popudu lichvářů, za čtrnáct dní tu mohou být nové - tentokrát opravdu z hladu. Jen v některých oblastech to přijde až další měsíc, protože nové dávky na úřadě nestačili spočítat.

ODVÁŽNÝ KROK

Když listonoška donese do chatrče oznámení o nové výši sociální dávky, hospodyně jen vyděšeně hledí. Nevěří a nerozumějí. Ministr Kaník jí to ukradl. Proč? Ptám se na místním úřadě, jak to snížení spočítali. Paní mě poučí, že to není snížení, ale nové stanovení, a protože je nové, ani ona neví, jak to spočítali. Odeberu se tedy na okres a učím se novou dávku vypočítat sám. Díky logickému řediteli chápu po necelé hodině rozdíly mezi dávkou, přídavkem, příspěvkem k přídavku, příjmem a nárokem. Pod dozorem, leč samostatně umím spočítat, že typická mladá rodina s průměrnými šesti dětmi - oba nezaměstnaní, bydlící v chatrči, na niž nemají list vlastnictví - dostala podle starého systému 16 600 Sk, zatímco nyní 7060 Sk.

Když zaplatí pět stovek za elektřinu, stovku pro každé dítě na svačiny ve škole a zhruba tisíc za drogérii včetně plín, zbude dvacetikoruna na den na osobu. Nepočítám oblečení, dřevo, autobus a lichváře. Hlavní důvod odvážné redukce dávek je pochopitelný: potřebných přibývá a stát na to nemá. "Cikán ležel a dávky mu automaticky rostly.Za tu dobu, kdy na úřadě pracuji, vyrostla celá další generace jen na dávkách a ta zase na dávkách vychovává další generaci," říká pan ředitel. O tom, že peníze nějak nejasně souvisejí s prací, se děti dozvídají jen z vyprávění starců. "Nový systém je musí motivovat, aby si hledali práci," říká pan ředitel. "A mají šanci ji najít?" "Ne." "Myslíte, že z těch peněz mohou vyjít?" "Těžko." "Hm. A co tedy mají dělat?" "To nevím." Cením si těch odpovědí - nejsou bezradné, ale ukazují na pravé poznání a odvahu říct to nahlas.

Snad by bylo lepší, kdyby redukce dávek byla doprovázena sadou jiných systémových opatření, ale žádný nápad nemám. Taky na to mohli Romy aspoň trochu připravit, ale asi si řekli, že to nemá cenu. A ta drobná vlnka nepokojů aspoň umožnila armádě vyzkoušet si nanečisto postup při hladových bouřích, které přijdou.

PRÁCE DOŠLA

"Když není práce, chci aspoň plat." "A jakou práci byste chtěl?" "Chci pracovní dobu. Jako za komunismu." "A co umíte?" "Cigáni byli vždycky kopáči. Proč nás nenechají dělat výkopy?" "Tolik výkopů už asi není třeba." "Jak není? A dřív bylo? Aha? A za komunismu bylo dost příkopů. Aha!" Mluví-li se dnes na Slovensku o "vzniku pracovních příležitostí" pro Romy, myslí se tím téměř výhradně ony drobné služby pro obec či církve v rozsahu deseti hodin, za něž jim stát přizná onen slavný "aktivizační" příspěvek, nyní zvýšený až na 1500 Sk.

Problém ale je, že aktivizovat není k čemu, protože žádná pracovní příležitost prostě neexistuje. Zahraniční investice směřují hlavně na západní Slovensko a vesměs jde o práci vyžadující pravidelnou přítomnost a aspoň základní kvalifikaci. Aktivizační program je něco jako pokyn, aby se Rom neválel po lavičce na peróně a pěšky doběhl rychlík, který před třemi dny odjel.

RUKA TRHU

"Já jsem Slovákům dala dvanáct dětí a vláda si toho neumí vážit," křičí na mě žena středních let. Následuje výhrůžka, že když jí nevrátí ztracené přídavky, přestane rodit. Ač je ta dáma opačného názoru, základní problém slovenských Romů je kvantitativního rázu. Cikánský kolorit je romanticky krásná věc a stál by za trochu té tolerance i peněz - kdyby toho koloritu nebylo tolik. V Bystranech jsem si ověřil, že trend pokračuje: zatímco do první třídy loni nastoupilo devadesát dětí, ve stejném roce zemřelo dvanáct obyvatel. Při pohledu na mračna dětí je jasné, že za patnáct let bude dnešní problém asi čtyřnásobný.

Při výuce výpočtu dávek v "núdzi" mi došlo, že onu poněkud vyšší porodnost nový systém skrytě reflektuje. Zatímco dosud se dávky na jednotlivé děti donekonečna načítaly, což zákonitě vedlo k logické úvaze, že plození není tak špatná investice, nyní má dvojice s více než čtyřmi dětmi nárok na dávku 4210 korun plus 500 korun za dítě a hotovo. Děti přestávají být ekonomicky rentabilní. Bohužel rodinám, které již zainvestovaly, není tato úvaha mnoho platná.

PŘIVEZTE!

Zasněžená osada zahlodaná do kopců Slovenského rudohoří. Bosé děti a napůl zdivočelí dospělí. Mezi osadami jsou značné rozdíly a tato patří na spodní konec. Poněkud propadám sentimentu - doma přece máme oblečení po dětech a Reflex může udělat sbírku. Lidé mi ale sami diktují, co potřebují, co mám přivézt. Nejde o prosbu, je to příkaz. Teď si vezměte papír a napište si moje jméno. Příjmení je automaticky Horváth. Přivezete to sem, do této chatrče, nikam jinam - chápete? Přivezete jídlo, mýdlo, šaty, boty, hlavně peníze. Nejpozději zítra. Copak tak můžeme bydlet? Trpět hladem? Zimou? Stížnosti přecházejí v obviňování, přibývá agrese, křiku, večer jsem rád, že se dostávám z osady ve zdraví.

Jestli příště na něco z toho seznamu zapomenu, bude zle. Osada má ale i druhou část - kilometr vzdálené bytovky, které tu zůstaly po rudných dolech. Bydlí v nich hlavní lichvář a jeho kamarila. Jeho děti mají dobré boty a žena zlaté náušnice. Ta mi oznámila, že do osady už nesmím a že budu mluvit jen s jejím mužem, ten že mi všechno potřebné řekne. Odjel ale žigulíkem do města něco vyřídit. Jeho kolegové si mezi sebou říkali něco o vyšetřování a bratrovi v poutech, takže nebylo jisté, jak rychle se vrátí.

ÚŽERNÍCI

Lichva v osadě je prostší a přehlednější než na volném trhu. Chytří se obklopí silnými a rozjedou to. Úrok je v průměru 1000/1000, což znamená, že v průběhu měsíce půjčíš tisícovku, a když přijdou sociální dávky, dostaneš dvě. Trik je v tom, že dotyčnému budou ty dva tisíce příští měsíc zákonitě chybět a přijde si je půjčit. Devatenáctého si rovnou před poštou vezmeš čtyři. Chybět mu budou o něco dřív. V den dalších dávek si vezmeš osm tisíc.

Trvalo to jen čtyři měsíce a od této chvíle už inkasuješ celé dávky nešťastné rodiny, přitom na papíře dlužná suma díky úrokům sama roste. Občas dáš něco, aby rodina neumřela hlady. V té nejubožejší osadě mi jeden ze statečných ukazuje soudní rozsudky, kde se mluví o prokazatelně vyplacených částkách ve stovkách tisíc slovenských korun - od rodin, jež nemají vůbec, ale vůbec nic. Změna systému dávek znamená, že "úžerníci" jsou rozčarováni: investovali peníze a v průběhu byznysu se změnily podmínky. Udělají všechno pro to, aby se staré časy vrátily.

VEČERNÍ IDYLA

Setmělo se, venku sněží a rodina (otec, matka, sedm dětí s partnery a jejich děti) se stáhla do chýše. Sporák na dřevo, hrnec, dvě postele, jeden starý časopis, fotky na zdi, prázdná kredenc. Ptal jsem se, co budou celý večer dělat, ale nevěděli, nač se ptám. Posedávají, polehávají, dojedí polévku od oběda, televize hraje špatně, zato pořád. Malé děti nahé, puberťáci mají značkové džíny. Na sex si prý musejí počkat, až v lese roztaje sníh, protože v posteli spí s dětmi. Řeč se do dvou minut změní v křik na téma snížených dávek. To už znám. Souvislou rozpravu jsem zažil jen jednou, v jiné osadě.

Atmosféru v chýši ovládá zvídavá matka rodu. Vyprávěl jsem o levných dovozech z Asie, konečném množství příkopů a o tom, že jejich dávky jim nikdo nekrade, nýbrž že ostatní se jen rozhodli dát jim méně z toho, co vydělají. Měla doplňující dotazy a dlouze přemýšlela. Pak se zeptala: "Existujeme přece, my, Romové." "No jistě, že existujete." Nevěděl jsem přesně, kam míří. "Tak na nás vláda musí dostávat nějaké peníze." "Odkud?" "No dávky. Pro každého na světě jsou přece určeny nějaké dávky." "Myslíte, že všichni žijí z dávek?" "No a gadžové žijí líp, že si berou i část dávek, které jsou určeny pro nás." Konečně jsem pochopil, že romská ekonomická teorie o dávkách jako zdroji blahobytu má univerzální platnost a že celé to naše civilizační nedorozumění je zřejmě poměrně hodně hluboké.
 

33 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Horvath Horvath | 7. září 2010 v 8:24 | Reagovat

Chas ma pel!

2 pee pee | 24. března 2011 v 8:30 | Reagovat

Dzastadabule

3 STb STb | 16. září 2011 v 15:56 | Reagovat

Moc hezký článek. Osobně bratrům Slovákům tleskám, že našli odvahu k razantním krokům. Doufám, že i u nás se najde vůle s tímto problémem něco systémově udělat.

4 Jezevčíčka Jezevčíčka | E-mail | 12. dubna 2012 v 20:31 | Reagovat

Je to velmi drsná skutečnost, ale pravdivě pojmenovaná.Doopravdy středověk. I v názorech, co romové zastávají. :-|

5 Blaster Blaster | 15. května 2012 v 19:27 | Reagovat

Ono by bolo treba ešte razantnejšie kroky, no ktovie, kedy sa toho dočkáme. Navyše sa smejem na tých, čo sa v takýchto prípadoch oháňajú porušovaním ľudských práv na Rómoch, no sami asi nikdy v osade neboli...

6 a a | 21. června 2012 v 12:19 | Reagovat

mcdc

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama