JAK NA MALÉ PASKŘIVCE

28. listopadu 2009 v 8:12 | PETR PAULCZYNSKI (blog i-dnes.cz) |  TAKHLE U NÁS ŽIJEME
Několikrát mi v různých variantách přišel popis události údajně z brněnské šaliny. Pokaždé trochu jinak, ale se stejnou zápletkou. Tak jsem to trochu učesal a hodil "na papír". A protože jde o poučný příběh o tom, že člověk nemá soudit podle vnějšího vzhledu, myslím, že onen příběh zasluhuje rozšířit mezi veřejnost. A taky to chce na konec týdne něco uvolněnějšího. Uvidíme, zda zavilí diskutéři mne roztrhají i za tuto mravokárnou příhodu. Tak tedy.

Malý příběh z narvané šaliny. Jedu šalinou a koukám kolem sebe. Kousek ode mne seděla stará paní asi s manželem, naproti nim mladá fiflena a její asi 4-5letá holčička. Obě vyfiknuté podle poslední módy. Dáma minisukni co vypadala spíš jako širší obvaz, štekle jak do plesu, tričko co víc ukazovalo než skrývalo.Samá goldna. Zmalovaná jak Vinetou před válečným tažením. Tvářila se znechuceně, jako by jí emigrovalo včelstvo. Princeznička byla oblečená podobně. Kývala si nožičkama sem a tam a vypadalo to, že je znechucená stejně, jako její módemamá.
Naproti nim seděli staří manželé, byli schouleni tak nějak do sebe a tichounce si občas něco řekli. Sálala z nich taková ta domácí pohoda, mír a pokora. Seděli, nikoho si nevšímali, jen paní občas vyrušilo kopnutí malé princezny pod koleno. Nejdřív to bylo jen jakoby náhodně, že se holčička nechtěně dotkla špičkou boty. Čím víc ale stará paní uhýbala, tím víc bylo na holčičce vidět, že kopance jsou cílené. Kývala nohama, kývala, pohled upřený na tvář staré paní a kop - a zase jakoby nic se dívala ven z okna.


Stará paní trochu poposedla - a za chvíli znovu. Číhavý pohled a raz, dva, tři - kop. A zase nenápadný pohled ven. Pořád dokola. Paní už nevěděla, kam s nohama. Snad jenom slušnost jí bránila mamince něco říct a tak se snažila trpělivě vystihnout okamžik výkopu a včas uhnout. Ani lidi kolem neříkali nic. S počtem kopanců se jen úměrně zvyšovalo kroucení hlavou a znechucení obou manželů i ostatních cestujících...

Celé to sledoval i mladík stojící opodál. Měl takové ty široké kalhoty s rozkrokem až u kolen, vytahané triko a čepici s kšiltem dozadu. Žvejkal žvejkačku a občas nezúčastněně zavadil pohledem na onu čtveřici. Pak se zase díval znuděně ven, žvejkal a mlčel. Nedělal nic. Byl jeden z mála lidí, na kom se nedalo poznat, jestli se baví, nebo je pohoršen.

Když už stará paní neměla kam uhnout a holčička se musela svézt skoro až na kraj sedačky, aby si mohla kopnout, neudržel se jeden pán stojící nad nimi a řekl mamince: "Prosím vás, nemůžete jí něco říct? Nevidíte, co dělá??"

Maminka se podívala na pána, pak na svoji princeznu, pohladila ji po vláskách, upravila culíčky a řekla pohrdavě - "Proč bych ji něco říkala? My dětem dopřáváme volnou výchovu."

Tou odpovědí šokovala nejenom pána, ale i všechny cestující. Holčička si ještě dvakrát kopla, než šalina dojela k zastávce. Mladík s kalhotama u kolen se líně sebral a procházel nezúčastněně kolem čtveřice ke dveřím. Když byl těsně u nich, udála se scéna jako z filmu. Bylo to dílo pár okamžiků. Dokolíbal se pomaloučku k nim, pořád ten nic neříkající výraz, klidně až líně vyndal z pusy žvejkačku a jedním pohybem ji lípnul palcem holčičce doprostřed čela. Takové to - "Ááááá - lup ho tam. Lehkým, ladným pohybem, jako když malíř jedním ťuknutím lípne na svůj obraz tu poslední významnou tečku. Bez mrknutí oka postupoval houpavě dál k východu, jakoby nic.

Maminka zalapala po dechu a vypískla "No co to děláš, magorééé??? Seš blbéééj????"

Mladík jen tak líně otočil hlavu zpět a úplně klidně odvětil - "Né, ale naši mě taky dopřávali volnou výchovu... Naschlééé." Vykolébal se ze schodů ven na ulici, ještě se na starou paní usmál do okna a dvěma prsty udělal pozdravný pohyb na čele. Celá šalina se bavila. Tady v tom případě "volná výchova" přinesla své ovoce a pro všechny to byl takový "borec nakonec."
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama