ŠEST LET OTROKEM V RUSKÉ ARMÁDĚ - PŘÍBĚH ANTONA KUZNĚCOVA

20. června 2009 v 10:50 | MIROSLAV VÁCLAVEK (blog i-dnes) |  POLITIKA
"Voják ani důstojník pro stát nic neznamenají. Klidně ho zabijí, mlátí ho, nebo mu třeba rok odpírají lékařskou péči, pak ho propustí a on zemře doma. Za tohle všechno není nikdo zodpovědný. A bude to pokračovat do té doby, co budou fungovat odvody a mladí muži budou násilně naháněni do kasáren." Valentina Melnikovová, Výbor matek vojáků.

"Téměř jeden prapor vojáků, 341 lidí, byl loni nenávratně ztracen kvůli sebevraždám." Hlavní vojenský prokurátor Ruské armády Sergej Frindinskij, květen roku 2009.

Tolik na úvod o tématu dnešního článku. Nedělejme si o současném Rusku a jeho armádě žádné iluze. Je to darebácký režim jež neváhá své oponenty zavraždit tu Poloniem, a tady kulkou jako například v případě Alexandra Litviněnka a Anny Politkovské. Skutečný stav oné obludné vojenské organizace sloužící agresivním zájmům ruského impéria jež jen po roce 1945 vedlo 22 útočných válek, není soubor Alexandrovců pějící dumky a křepčící své stepní tance podmalované barbarským kvílením garmošek a balalajek. Je to obraz daleko pochmurnější, malovaný barvami z beznaděje, brutality, hladu, bezpráví a násilí jemuž jsou vystaveni ruští odvedenci. Po i u nás známých případech násilí vůči ruským vojákům kdy například vojínu Andreji Syčovovi, musely být po brutální šikaně amputovány obě nohy i pohlavní orgány, byly zaznamenány i případy toho, že nováčci museli na rozkaz velícího generála provozovat homosexuální prostituci. Ale ani to není zdaleka vše.


Případ téměř šestiletého otroctví vojína ruské armády Antona Kuzněcova.

Anton Kuzněcov nastoupil vojenskou službu 22.listopadu 2003. Ale až nyní se ukázalo, že jeho takzvaná vojenská služba, oficiálně v Rusku trvající dva roky, znamenala novodobé, téměř šestileté otroctví. Jeho velitel ho totiž prodal majitelům cihlárny. A to hned na věčné časy. Poté co se mu podařilo utéci a vrátit se mu domů v zuboženém stavu a se závažnými zdravotním problémy, chce ho nyní ruská vojenská prokuratura soudit za zběhnutí.

Tohle je jeho příběh.

Jakožto sirotek neměl Anton Kuzněcov dle ruských zákonů vůbec nastoupit vojenskou službu. Ale jakýpak zákon v zemi jež donedávna hubila vlastní občany jako krysy, a kde byly všechny proklamované práva a zákony jen na krásném papíře, který se ukazoval levicovým intelektuálům v západním zahraničí. To všechno přetrvává dodnes.

Přes všechny žádosti jeho sedmdesáti pětileté babičky jejímž opatrovatelem byl ustanoven, jí bylo ze strany ruských vojenských orgánů s tradičním máchnutím ruky sděleno, že "ech babko neboj se, tvůj bohatýr bude sloužit někde poblíž." Protože neměl dva tisíce dolarů na úplatek jímž se jinak děti bohatých rodičů vyvazují ze služby, a stavy je třeba naplnit. Co naplat. Lze jen poslechnout. A tak ona se s tím smířila. Tak jako se smířila s brzkou smrtí muže i své dcery, kterou v třiceti osmi letech ukopal její druh. Smířila se i s tím, že svého vnuka, kterého zachránila z dětského domova odvedou do armády. Vlastně ani na výběr neměla. V Rusku obyčejný člověk žádná práva nemá.

Vnuka shrábla absolutní moc.

"1.března 2004 mě převeleli do Machačkali. 13. března mě z Machačkali odvezli pryč. Je to na základě tajného rozkazu. Převeleli mě do cihlářské fabriky kdesi daleko za městem. Okolo jsou jen hory a pustina. Nás sedm kluků co nás sem převeleli, bijí naši vlastní jako dobytek. Jídla je málo a je hrozné, zakázali nám psát dopisy, a u koho je najdou, tomu je seberou a před očima roztrhají. Poslala jsi mi do Astracháně peníze - vzpomínáš si? Moc se mi tady hodily. Tento dopis pošlu tajně přes naše dodavatele co sem jezdívají. Zaplatím jim 200 rublů aby ho poslali. Pracujeme tady od časného rána, od šesti hodin ráno a dřeme až do noci, dokud není tma. Chodíme spát v deset večer. A ráno znovu a znovu. U pásu nás pracuje pět a sotva to stíháme. Komu cihla upadne na zem, toho zkopou až nemůže vstát. Každá znehodnocená cihla je pro ně prý velká finanční ztráta. Když uděláme méně než tři tisíce cihel za den tak nedostaneme večeři a do noci nás bijí. Abych psal déle, na to jsem už příliš vyčerpaný. Bolí mě ruce a zítra vstáváme v pět ráno."

Za několik dnů babička dostala další propašovaný dopis.

"Moje nejdražší babičko, co nejsrdečněji tě pozdravuji. Píšu ti už šestý dopis, ale těch pět předchozích mi našli a roztrhali je. Převeleli mě do jiné fabriky. Je to tady stejně hrozné jako v té první. Pořád nás bijí a nedávají nám pořádně jíst. Taky nám říkají, že nás tady zavřou i potom co si odsloužíme svoje dva roky a my tady budeme neustále pracovat tak dlouho, dokud nesplatíme dluh vlasti. Copak jsme způsobili nějaký dluh tím, že nás odvedli? Ve fabrice je spousta ruských vojáků. Z Volgogradu, Astrachaně, z Kursku. Začínám pomalu zapomínat na všechno co bylo předtím. Bijí nás tady neustále do hlavy. Včera večer mě zmlátili do bezvědomí. Píšu ti dnes v noci. Zdá se mi, že mi přerazili žebra, moc špatně se mi dýchá. Jestli budu mít ještě sílu, napíšu ti."

A tak babička vzala své celoživotně těžce vydřené a našetřené peníze nachystané na svůj pohřeb a vydala se do Dagestánu za vnukem. Navštívit ho. Nakoupila pro důstojníky dárky, protože jak se dozvěděla, za ruskými důstojníky se nechodí s prázdnou. Nakoupila minerálku a oplatky. Na víc chudák stará neměla. Stejně většina peněz padla za jízdenku.

Po příjezdu k vojenskému útvaru kde měl sloužit její vnuk jí byly velitelem zadrženy doklady aby nemohla s vnukem případně odjet. Po deset dnů byla nucena být v přikázaném bytě poblíž velitelství bez dokladů, jež byly zabaveny velícím důstojníkem. Potom jednoho rána za ní přivezli jejího vnuka.

"Přišel hladový ale v nové gymnasťorce. Vydali mu ji kvůli tomu, že jsem přijela. Abych se nevyděsila, když ta stará byla celá rozedraná." Vzpomíná babička.

Pak Antona přesouvali za prací kam se dalo. Ruce rozedrané a namísto žil krvavé pletence. Ale jeho setkání s babičkou mu dalo sílu uvěřit, že jednoho dne tomu bude konec. Jeho babička se odhodlala poté co viděla na vlastní oči svého zničeného vnuka, oslovit důstojníky. A sdělit jim v jakém bezpráví žijí jejich vojáci. Domnívala se ve své bezelstnosti, že snad ani nic neví.

"Potkala jsem jednoho důstojníka. Jeho jméno bylo Magomedov." Uvádí dále babička. "Zeptala jsem se ho proč jejich podřízení zadarmo dřou v jakýchsi fabrikách. Vysvětlil mi, že vojáky posílají pracovat zadarmo, protože firma jejich práci vypočítává na cihly, o které se s vojenským útvarem poté dělí. To všechno, že je pouze vnitřní armádní záležitost, a ať již do celé věci už nikdy nestrkám nos. Na mé naléhání mi důstojník Magomedov dal své telefonní číslo. Zkoušela jsem na něj pak mnohokrát volat, ale bylo vždycky němé." S sebou si babička domů vezla vnukovu fotografii a přes všechno co musel zažít byla trochu klidnější, že žije. Však co. Cihla za cihlou, rok za rokem a bude zase doma.

Ale Antonovi se po babiččině "inspekci" nevedlo dobře. Podali si ho. Mlátili ho ještě víc než předtím. "Proč jsi říkal jak se tady máš?" rána za ranou jen podtrhovaly otázky. Víc dopisů od Antona už nepřišlo.

A ejhle. Na jaře roku 2005 Anton prostě "zmizel." V jeho vojenských papírech stojí, že dezertoval a místo jeho pobytu je neznámé. Nad jedním lidským mravenečkem se zavřela voda širé rusi. Jak prosté. Jak zločinecky geniální. Jen si zkus utéci ze svého otroctví - chytneme tě a zavřeme za dezerci. Stejně zůstaneš v naší moci. Tak jako tak.

Ve skutečnosti se za Antonovou "dezercí" skrývá to, že byl "zapomenut" na jednom z mnoha "objektů" sloužících k produkci cihel. Jak Anton prozradil, takových "zapomenutých" chlapců bylo mnoho. "Provinili" se tím, že pochází z neúplných, chudých a rozvrácených rodin, nebo jsou sirotky jako Anton a tak po nich nikdo nebude pátrat. Nikomu nescházejí. A tak je "osud" odsoudil k zapomenutí a věčné otročině v armádních cihelnách.

Bylo mezi nimi i mnoho civilistů bez existence a práce. Naverbovaných do Machačkaly s příslibem práce a nového života po nádražích celého Ruska. Ale do těchto fabrik vede jenom jedna cesta. Směrem tam. Ven už ne.

"Nechtěla jsem věřit, že můj vnuk navždy zmizel." Říká dále babička. "U nás ve městě jsem našla jednoho chlapce, který sloužil společně s Antonem, ale na rozdíl od něj se vrátil domů. Jeho rodiče, bůhví proč teď vyhodili z krásného velkého bytu a přidělili jim nuznou chatrč. Přišla jsem k nim a ptala se. Kde je můj Anton? A oni mi odpověděli. Nikdy ti ho nevrátí zpět domů. Nemáš dost síly na to abys to dokázala. Psala jsem tedy na všechny strany. Psala jsem dopisy vojenským činitelům s dotazy kde je můj vnuk. Ale odpovědi, které mi přicházely byly většinou jen neurčité nebo obsahovaly výhrůžky, že jestli ho "najdou a chytí" tak ho zavřou na sedm let."

Roky ubíhaly jeden za druhým. Když otrokářům došla cihlářská hlína v jedné fabrice, přestěhovali své otroky dál. Do Bujnaksku. Do Kaspijsku. A dál. Až ke všem čertům. Všechna ta prašná a bohem zapomenutá místa se slila za ty roky otrocké dřiny v jedno.
"Kromě cihel jsem v této armádě nepoznal nic jiného" říká Anton. "Jestli se ale něco takového vůbec dá armádou nazývat. Poslední dobou než jsem utekl, nás naši majitelé drželi v děravém dřevěném přívěsu. Ani nás už příliš nehlídali. Spoléhali se na to, že jsme naprosto odevzdaní osudu a demoralizovaní. V zimě jsme se nohama opřeli do dřevěné podlahy a shnilé desky nevydržely. Všichni z nás kdo jsme tam byli zavření jsme vylezli ven a rozprchli se každý jinam. Já jsem běžel domů."

Po měsíci putování lesy, horami, pustinou a nákladními vlaky, bez peněz i dokladů se stal zázrak. 2. března 2009 se ráno ozval domovní zvonek. A za dveřmi stál vnuk Anton, jehož babička už dávno oplakala, protože ztratila veškerou naději ve shledání a myslela, že její vnuk je už dávno mrtvý. Bez hrobu. Bez jména. Je to už tak dlouho co z Dagestánu přišlo strohé vojenské oznámení o tom, že se "ztratil."

Druhý den se Anton šel ohlásit na vojenskou správu a podat svědectví o tom co zažil. Protože v Dagestánu je těch co neunikli ze soukolí otrokářství ruské armády stále ještě mnoho. Člověk ze západu odchovaný americkými filmy by očekával happy end. Policii nasazující želízka otrokářům v uniformách, stejně jako oněm "podnikatelům" v cihelném průmyslu. Ale protože stále jsme jednou nohou v marasmu komunismu a toho co plodí, je následující realita jaksi více než očekávaná.

Ano milý čtenáři.

Po návratu z vojenské služby delší než byla druhá světová válka. Poté co je život mladého chlapce nadobro rozvrácen a zničen, je vojenským prokurátorem Alexandrem Korolovem vsazen do vězení. Za dezerci. Členové mafie přece nevěří na pohádky o otrokářství a fabrikách na cihly vyprávěné "zběhem". Tihle hoši jsou přece dávno dospělí. A ví, jak moc by mohl Anton pokud by zůstal na svobodě jejich bratrstvu vyvolených škodit a mluvit.

Podle článku, který publikovala Екатерина Сажнева, газета"Московский комсомолец" от 03.06.2009

Napadá mě, že by naše země prostřednictvím vládních představitelů měla Antonu Kuzněcovovi nejdříve nabídnout právní pomoc a poté i politický azyl. Jak pro něj, tak pro jeho babičku.
Za druhé bychom měli co nejrychleji vyměnit našeho prezidenta, který sbírá plechové odznáčky od nejvyššího představitele země, která prostřednictvím armády provozuje činnost, kvůli níž američtí občané vedli proti sobě válku před téměř sto padesáti lety. Prezidenta, který evidentně a zcela nepokrytě slouží zájmům ruských zločineckých vládních elit.

A za třetí bychom si měli dobře rozvážit zda volit ty co chtějí utužovat bratrské vztahy s touto zemí. Přičemž se chodívají nacpat krvavého kaviáru na ambasádu otrokářského Ruska ukradenou židovským obětem nacismu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Tereza Holanová Tereza Holanová | Web | 20. června 2009 v 20:40 | Reagovat

drsné, je mi z toho zle, stejně jako když jsem četla Politkovskou a desítky jiných, podobných svědectví. Rusko mnoha tváří? Nebo Rusko jediné tváře, kterou ovšem tolik lidí ignoruje a tolik jich říká, že to je daleko, že to je přehnané a nám nic podobného nehrozí. Ne?
Klause jsem měla kdysi ráda za jeho euroskepticismus, nyní si přeji, aby jej jeho bývalá pravice převálcovala. Přeji si, aby pokračovaly snahy nás novinářů upozorňovat na nebezpečí ruské expanze. Aby pokračoval přístup vůči Rusku, s nímž byl vyloučen z privatizace českých aerolinií.
Jenže... novináři mohou napsat desítky článků, může dojít další "bichle" svědectví jako byl Politkovské deník... a kolik lidí to zasáhne? Zvlášť když i na vysokých školách dodnes učí proruští akademici, například můj ruštinář, který vede agitky, že "Putin dobryj čelovek", "Politkovskaja ljož", Chodorkovskij patří za mříže, atd.

2 Tereza hol. Tereza hol. | Web | 20. června 2009 v 21:03 | Reagovat

jinak bych chtěla dodat, že navzdory k politickým hrůzám, které se v této zemi dějí (neb právě kvůli nim?), přesto že nenávidím dnesní proruský aktivismus, Kreml, jeho "demokracii", ruskou energetickou expanzi, atd., se o Rusko zajímám. Líbí se mi jeho literatura, hudba i ti Alexandrovci.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama