PRVNÍ MÁJ VČERA A DNES

17. června 2009 v 4:58 | JIŘÍ DĚDEČEK |  HISTORIE
Poslední dobou na prvního máje bývá krásně a teplo. A to se mi pranic nelíbí. Proč by dnešní mladá generace měla být ochuzena, proč by to měla mít v průvodu snazší - moje nejkrásnější svátky práce jsou rámovány vodorovným sněžením s deštěm a ve vichru se třepetajícími rukávky pionýrské košile na promodralých rukou. Když si člověk svoje nadšení vytrucoval i na počasí, více si ho pak vážil.

Na předprůvodním shromaždišti dělala soudružka učitelka prezenci a v seznamu přítomných a nepřítomných se objevovaly veliké mokré slzy. Pamatuji se dále na těkající lačná očka malých donašečů; vědělo se, že někteří z nás opustí jásající šiky, jakmile se špalíry dají do pohybu, dezerci bylo třeba zaznamenat a říkalo se, že se budou vyvozovat důsledky. Nikdy se ovšem žádné důsledky nevyvodily. (Také se říkalo, že se budou vytvářet předpoklady - nikdy se žádné nevytvořily. Asi to bylo tou neosobní vazbou.) Šli jsme, bylo nás moc, a i když jsme byli ještě malincí, už tehdy v té jednotě byla síla!

Na střední škole jsme se o tu radost my, studenti sami připravili - až na výjimky nedokázali jsme ruku v ruce kráčet v jedné řadě s profesory, kteří s námi ještě v září 68 během studentských stávek sborem zpívali "Až bude Gustáv Husák viset na větvi, to bude na tom světě ráj!" na melodii Johna Browna a kteří se o pár měsíců později, po jakémsi lednovém plénu ÚV KSČ, v slzách před třídou omlouvali za svoje pomýlení… Místo pod letenskou tribunu za soudruhy chodíval jsem tudíž ten den do zpustlé zahrady Faustova domu s krásnou spolužačkou a veliký svátek všeho pracujícího lidu jsem slavil po svém. A po jejím. Chvíli tak, chvíli naopak.



Na vysoké už jsem se občas na prezenčních arších objevil, už nás nevedli napravení pomýlení, ale většinou opravdické svině. Do skutečného průvodu se skandujícími davy, břesknou dechovkou a blahosklonně kynoucími představiteli jsem se však nikdy nedopotácel, zpravidla mě nějaký provokatér předčasně odlákal do kavárny nebo na pivo. Už mi to organizované veselí skoro začalo scházet, když tu přišla vojna…

Alegorický vůz do prvomájového průvodu si ke mně a mému příteli přišel objednat náčelník osobně, máme totiž - nezaslouženě! - nedobrou pověst intelektuálů. Vstoupí do aranžovny, gestem naznačí, že si nepřeje, abychom mu podávali hlášení, a hovoří k nám tichým hlasem se zavřenýma očima, aby se nemusel dívat na lascivně pomalované stěny a vyvozovat důsledky. Mělo by to být něco, co by důstojně reprezentovalo nejen útvar, ale celou naši lidovou armádu. Jenom pozor, soudruzi, ať tou alegorií nevyzradíte nějaké státní tajemství! Když pak jinotaj vyjede do městečka k oslavám, vyrazí dech i nejotrlejším štábním pitomcům, i vypitým občanským pracovníkům, kteří už v životě viděli leccos: na vétřiesku se sklopenými postranicemi je naházena obrovská hromada hlíny, do ní umístěn kulomet v protiletadlové úpravě s obsluhou. V každém rohu korby jeden tupec se psem, vlajky spřátelených zemí, portréty význačných státníků a jiných zločinců. Celé je to strašlivě přeplácané - fábory, pentle, třásně a hlavně hesla, od Nerudy až po Stalina: "Kdo chce zapalovat, sám musí hořet!", "Ostražitě pozoruj a nepřetržitě nič nízkoletící letouny a bojové vrtulníky nepřítele!", "Bude-li každý z nás z křemene, je celý národ z kvádru!", "Zdravíme II. Sjezd SSM!", "Kdo se nesrovnává s chlebem, nesrovná se ani s lidmi!" Surrealismus v praxi.


Před listopadem 1989 defilující mnohastupy obvykle provolávaly slávu někomu a něčemu, co jim buď bylo k smíchu nebo lhostejné nebo co skutečně milovaly. Ti, kteří režim důvodně nenáviděli, zůstávali myslím mimo, izolováni často i z úředního rozhodnutí. A tak přemýšlím, jak by asi prvomájový průvod vypadal dnes…

Šel by vůbec někdo manifestovat radost? (Mimo mne ovšem, mé nadšení trvá - jak před deseti roky i dnes šel bych radostně do průvodu alegoricky postrojen buď za svůj vlastní cestovní pas nebo za ovocný jogurt s minimálním obsahem tuku!) Dovede se vůbec našinec z něčeho pěkného těšit, pokud ho úřady nedonutí? Nevím. Velice se bojím, že kdyby opět nastala povinná svobodná účast na masovém veselí, radosti by už bylo pomálu, spíše by se objevovaly transparenty s nejrůznějšími degradacemi našeho polistopadového vývoje, s osobními výpady proti ústavním i neústavním činitelům, urážky, jízlivosti, jed … "Tuneláři všech zemí, spojte se!" "Klaus - raus!" "Nechceme vládu zemanů!" "Na Hradě straší!" "S ČSSD na věčné časy a nikdy jinak!" Demokraticky smýšlející veřejnost by z toho zkrátka podle mých dosavadních zkušeností udělala jako obvykle nechutnou frašku, jako obvykle by Svátek Práce vzali vážně jen čeští fašisté a komunisté a televize Nova.

Co tedy říci závěrem? Inu, snad jen tolik, že když se nad věcí hlouběji zamyslíme, musíme přiznat, že z mnohého na světě nevyplývá nic; tento fejeton nechce být v žádném případě výjimkou. Čert aby vzal bolševické i všechny ostatní průvody! V předvečer prvního dne pátého měsíce bylo překrásně a teplo a z Petřína po soumraku zaplavovaly Prahu milostné vzdechy!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama