NEJKRATŠÍ CESTA K CHUDOBĚ - VZDĚLÁNÍ

24. května 2009 v 16:17 | HELENA KRATZEROVÁ |  POLITIKA
Plně to chápu. Vzdělance, intelektuály, či dokonce inteligenty nemůže mít nikdo rád. Povyšují se nad prosté občany, svévolně je omračují rozsáhlými a hlubokými vědomostmi. Vytahují se naučenými znalostmi, a přitom neumějí vzít pořádně do ruky ani krumpáč nebo položit cihlu. Je proto zcela jasné, že nikoli na chudý lid, ale na odporné zbohatlíky je třeba přísnost. To si plně uvědomují lídři ČSSD, kteří se v potu tváře snaží vybudovat skutečně rovnostářskou, a tudíž spravedlivou společnost.

A kampaň do Evropského parlamentu, již umně skloubili s předčasnými říjnovými volbami do poslanecké sněmovny, jim skýtá i v tomto směru nejednu příležitost. Posvítí si na všechny, kteří se nejen cpou, ale ještě prý přitom odporně mlaskají. Však je po zavedení daně z příjmu, jež se v předběžných úvahách pohybuje mezi třiceti až padesáti procenty, pocity nadřazenosti rychle přejdou. Navíc si promptně zvyknou na to, že rovné příležitosti, o nichž cosi "zmateně" vykládá exministr financí Miroslav Kalousek, jsou zcela zanedbatelné. Důležitá je pouze a jedině rovná spotřeba.

A na tu mají přece nárok i ti, kteří s odřenýma ušima ukončili základní nebo zvláštní školu, ničemu se nevyučili a práci se vyhýbají jako čert kříži. Bohužel se mezi většinovou populací najdou reptalové, jimž se třeba nelíbí, že Jiří Paroubek a jeho melody boys usilují o navýšení minimální mzdy na částku, jež převyšuje průměrný důchod. Nejen to... Dokonce poukazují na to, že příjemci sociálních dávek, kteří by sice našli zaměstnání, ale museli by na pracoviště denně dojíždět, nabízejí své služby v místě bydliště. Nikoli za hubičku, ale většinou za dvě stovky na hodinu, jež jim jdou do kapsy, aniž by z nich zaplatili korunu na daních.

Obdobně si však přivydělávají i ti, kteří mají stálé měsíční příjmy. Třeba zedníci, instalatéři, elektrikáři, pokrývači atd. atd. Berňák to nepálí. Zato pilně (podle rodných čísel) eviduje ty, kteří se (jak odporné!) živí hlavou. Jeho pozornosti neunikne ani pětník. Je pravda, že se i na jedince s vysokoškolským vzděláním tu a tam obrátí někteří manuálně pracující. Třeba když potřebují napsat stížnost, žádost, pomoci s vyplněním dotazníku nebo sestavením životopisu. Ovšem chápou to jako sousedskou výpomoc, která se poskytuje gratis. Vysedávání u stolu nebo u počítače lze jen stěží považovat za poctivou práci. A chtít něco na oplátku, třeba pomoci složit uhlí? Jak směšná představa. Jen hezky cáluj!

Princip "něco za něco" funguje pouze v uzavřeném společenství, takříkajíc vzájemně podpůrném spolku, jež může oplácet stejným. Kamarád mi půjčí lešení (patřící stavební firmě), druhý je doveze (služebním náklaďákem), třetí obstará míchačku nebo sekačku (pochopitelně nikoli vlastní), další opatří potřebný materiál (cihly, okna, dveře, cement, písek), který se někde nekontrolovatelně povaluje... Neužitečný vzdělanec je bez šance. Do vybrané komunity nemá možnost se dostat. A tak se pouští i do prací, které mohou pro něj být přímo životu nebezpečné. Nebo platí, až se z něho kouří.

Nikomu přitom nevadí, že jsou nejen vysokoškolsky vzdělaní specialisté hluboce nespokojeni se současným trendem, který je diskvalifikuje po morální i hmotné stránce, a hrozí, že začnou hledat štěstí jinde. V naději, že jim získaná odbornost přinese i přiměřenou odměnu. Odliv mozků je přece zcela irelevantní. Zaprvé je recese. O cizince je v domovských zemích stále menší zájem, protože nejen ubírají místa rodákům, ale navíc jsou ochotni se smířit i s nižším finančním ohodnocením, čímž tamější zaměstnance ohrožují. Za druhé, většina populace nijak neželí jejich odchodu. Sice reptá, že se ztrácejí lékaři, zdravotní sestry, počítačoví odborníci i příslušníci dalších profesí, ale nejvíc ji zajímá, zda uhradí peníze za své vzdělání, které šly z "dělnických" kapes.
Paradoxem přitom je, že i ti, kteří pokládají vysokoškolské absolventy za příživníky, se svému okolí chlubí v okamžiku, kdy potomek jejich příbuzného nebo známého úspěšně složí přijímací zkoušky. Naivně věří, že se bude mít líp a rozhodně se nenadře. A slušně si vydělá. Vždyť to vidí denně kolem sebe. Progresivní daň, která postihne také jejich blízké, jim přitom vůbec nepřijde na mysl.


Ovšem takříkajíc pusou společnou a nerozdílnou žehrají na náklady, jež s sebou nese mnohaleté studium (ubytování, stravování, učebnice, pomůcky atd.). Výdaje poměřují zmařenou dovolenou v zahraničí (sousedé je budou považovat za socky), oddálením nákupu druhého, někdy třetího auta (přece nepůjdou pro chleba na náměstí pešky jako kdejaký chudák), nebo (jaká hrůzná představa!) nepojedou do práce autobusem či vlakem jako nějaký plebejec. Mnohdy proto usoudí, že vzdělávání je vlastně mrháním času, jenž se dá vhodněji využít vyděláváním peněz. Když se dá korunka ke korunce z výplaty i mimopracovních aktivit, pak se kdejaký inteligent může jít schovat.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama