DĚSIVÉ LASKAVÉ BOHYNĚ

30. května 2009 v 10:46 | MILAN BRABEC (milaamira.cz) |  KULTURA
Světová literární senzace k nám dorazila loni na konci léta, přečíst ji mi trvalo tři měsíce a ještě déle jsem se dokopával k recenzi. Ale věřím, že bude stát za to - jsou knihy, u kterých čas nehraje velkou roli. Jako Laskavé bohyně.

Válka očima zjemnělého intelektuála, přesvědčeného nacisty - a také homosexuála, který ovšem největší citové i sexuální uspokojení nacházel v incestním vztahu s vlastní sestrou-dvojčetem. Už hlavní postava naznačuje, že kniha Laskavé bohyně od Američana židovského původu Jonathana Littela (kterou ovšem napsal ve francouzštině) nebude klidným čtením.

Vypravěč Maxmilien Aue na téměř devíti stech stranách zavzpomíná na boje a vraždění Židů na Ukrajině, Kavkazu, obklíčení u Stalingradu, byrokracii na úřadu SS v Berlíně, vyhlazovací tábory a shánění židovských otroků pro kolabující německý průmysl a nakonec i kataklyzma konce války.
Je zřejmé, že Littel věnoval obrovskou péči studiu reálií, protože nám předkládá zasvěcený náhled do soukolí nacistického režimu a složek, se kterými Aue přichází do styku - Wehrmacht, SS (Schutzstaffel) i SD (Sicherheitsdi­enst), do jejich byrokracie a také do myslí jejich členů a jejich pochyb o správnosti svého konání, sporech o kompetence a postupy (střílet Židy důstojně popravčí četou nebo ohavně po bolševicku do týla?). A vypráví též o bojích o politickou moc a vliv v těchto složkách, neboť osobní prospěch je nakonec vždy to nejdůležitější.

Nacistický režim existující v době nám vzdálené, který kvůli tomu vnímáme jako jedno velké, nehmatatelně jednolité a celistvé zlo, Littel rozpitvává do podrobností, z nichž vystupuje silná pravda. Každý režim tvoří především lidé, jen a jen lidé, i když ovlivnění ideologií a bezvýhradně věřící ve Führera, ale přesto jen lidé se svými sobeckými zájmy, snahou přežít a prosadit se, uspokojit své leckdy přízemní potřeby. Lidé jako my, lidé kolem nás.

V tom vidím nejsilnější poselství knihy, z níž navíc trčí i cynické konstatování, že nacistický režim, navzdory proklamované jednotě a vůli Volku a vznešeným idejím, z valné části rozežrala právě ta přirozená přízemnost člověka. A také byrokracie, tvořená jako v každém totalitním režimu tupci se zásluhami ale bez schopností.



O knize se však nejvíce mluví v souvislosti s brutálními popisy násilí a utrpení. Jenže všechna ta popisovaná hrůza je jen na papíře a žádná slova ji nedokážou zprostředkovat. Tu je možno jen zažít, aby ji člověk pochopil. Slova jsou na to - a vždy budou - příliš slabá. Přesto Littel ve svých naturalistických popisech dosahuje hranice možného a někým asi dokáže otřást - ostatně působil jako humanitární pracovník ve válečných zónách a na vlastní oči viděl a zažil mnohé (dokonce byl raněn v přestřelce).

Ale ten opravdový děs se mu daří navozovat jinak - vyrovnáváním se hlavní postavy s krvavými zážitky. Přesvědčený Übermensch Aue samozřejmě nepochybuje o správnosti svého konání, když dohlíží na likvidaci Židů, podřadné rasy, která představuje nebezpečí pro Volk. Nenachází v tom potěšení, je to nutnost. Jenže tisíckrát může být jeho přesvědčení pevnější, když stejně v hloubi duše ví, že zabíjet lidi je zločin.

A tak se jeho podvědomí začne bouřit proti rozumu. Nejprve ho začne pronásledovat úporné a pravidelné psychosomatické zvracení a průjmy. A potom děsivé sny plné sexuálních motivů, spermatu, výkalů a krve, které se v závěru knihy, po utrpěném zranění hlavy, začnou mísit s čím dál intenzivnějšími a bizarnějšími sexuálními fantaziemi o vlastní sestře. Ta nakonec představuje jediný pevný a světlý bod ve světě naplněném bolestí a utrpením, k němuž se Aue upíná - ovšem naprosto zvráceným způsobem.

Navzdory svým devíti stem stranám není kniha úmorná, naopak lidská fascinace hrůzou nutí čtenáře ji spíše hltat. Snad jen v počátcích, při tažení na Ukrajinu, může nudit kvůli přílišné popisnosti připomínající spíše kroniku než román. Po rozvolněném začátku se příběh stupňuje, události se zrychlují, zmar a utrpení sílí až do konečného vyvrcholení. Které pro mne osobně bylo jediným zklamáním (ty poslední tři čtyři odstavce z celé knihy) - nepodařilo se mi rozklíčovat motivaci hrdiny k poslední činu, jímž se kniha uzavírá.

Svým způsobem tak pro mne kniha zůstala stále otevřenou, a to nejen kvůli konci. Zanechala totiž ve mne vzpomínky, v nichž se k ní stále i po několika měsících vracím - což jen svědčí o její síle. Ovšem návraty jsou to značně zneklidňující a neblahé. Citlivějším povahám (jako jsem i já) bych ji proto raději nedoporučoval. Vážně.

Pro lepší představu několik úryvků

Političtí filosofové často upozorňují, že v době války ztrácí občané, tedey přinejmenším občané mužského pohlací, jedno ze svých nejzákladnějších práv, právo na život.… Zřídkakdy ovšem poznamenávají, že občan zároveň ztrácí i jiné právo, stejně základní a pro něj možná životně důležitější, co se týče představy, kterou si sám o sobě vytvořil coby o civilizovaném člověku: právo nezabíjet.… Člověka, který stojí nad hromadným hrobem, se obvykle nikdo neptal, zda tam chce stát, o nic víc, než mrtvých a umírajících, kteří leží na dně téhož hrobu. (str. 21)

"Generalfeldmar­schall chce zahájit odvetnou akci. Drtivě udeřit, nahnat těm sviním strach." Callsen podal hlášení o dnešních popravách. Proběhly bez zádrhelů, ale způsob, který nařídil von Reichenau, s pouhými dvěma střelci na osobu, měl své nevýhody: pokud jste si chtěli být jistí, že se trefíte, museli jste mířit nikoliv na hruď, ale na hlavu, tím pádem stříkal našim lidem do tváře mozek a krev a střelci si stěžovali. Häfner nadhodil: "Uvidíte, že nakonec dojde na Genickshuss, jako to dělají bolševici. Blobel zrudl a mátožně udeřil do stolu: "Meine Herren! Takové řeči jsou nepřijatelné!… My jme němečtí vojáci. Sloužíme lidu a Führerovi! Do prdele!" (str. 38)

"Vzhledem k místu činu, notoricky známému shromaždišti homosexuálů bude případ…. automaticky postoupen k posouzení službě Kriminalrata Meisingera.… Ať už dospěje k jakýmkoliv závěrům, ve vašem spise to nechá nesmazatelné stopy."… "Nechápu, kam tím míříte. Máte pro mě nějaký návrh?" Thomas zvedl obočí. "No tak, za co nás máte? Vy si opravdu myslíte, že SD se potřebuje při náboru uchylovat k vydírání?… Ne, jen jsem vám chtěl v soudružském duchu pomoci, jako jeden národní socialista druhému."… A takhle, se zadnicí ještě plnou spermatu, jsem se rozhodl vstoupit k Sicherheitsdi­enst. (str. 70-71)

Já pokračoval ve své práci: poslali mi důvěryhodné melnykovce, kteří roztřídili mé informátory; dokonce identifikovali tři bolševiky, z toho jednu ženu, a ti byli na místě zastřeleni. S jejich pomocí jsem nabíral dvorniki, sovětské domovníky, kteří dřív donášeli NKVD, ale výměnou za drobné výhody nebo za peníze dělali bez váhání totéž pro nás. (str. 105)

"Pro nás je tahle válka sázkou. Obrovskou sázkou, do které se zapojil celý Volk, ale přesto sázkou. A sázku buď vyhraješ, nebo ztratíš. Rusové, ti si tenhle luxus dovolit nemohou. Pro ně to není sázka, pro ně je to katastrofa… Když něco vsadíš, může to prohrát, ale tváří v tvář pohromě prohrát nemůžeš, tu musí překonat, nemáš na vybranou." Tohle všechno jsem řekl najednou, téměř bez nádechu.… "A ještě jedna věc. Vraždění Židů v zásadě k ničemu není.… Neplyne z něho žádný ekonomický ani politický užitek. Je to plýtvání, čirá ztráta.… A proto může mít jen jediný smysl: je to konečná oběť, která nás definitivně zavazuje, jednou provždy nám brání couvnout. Chápeš to? Endsieg, nebo smrt." (str. 128)

Nevolnosti a zvracení mě přepadaly nepravidelně; mou nemoc začaly zhoršovat úzkostné sny. Často
byly temné, nejasné, ráno vymazalo veškeré obrazy a zbyla jen tíha.…v tmavé, prázdné místnosti tu Voss stál s odhalenou zadnicí na všech čtyřech a z řiti se mu valila záplava tekutých sraček. Znepokojeně jsem popadl nějaké papíry, byly to stránky Izvestijí, a snažil jsem se tu hnědou, neustále tmavnoucí a houstnoucí tekutinu utřít.… když jsem se probudil, snažil jsem se ty hrozné výjevy pochopit. (str. 267-268)

"Problém není v lidu; je v těch, kteří vás vedou. Komunismus je maska nasazená na nezměněnou tvář Ruska. Ten váš Stalin je car, Politbyro, to jsou bojaři, chamtivá a sobecká šlechta, stranické kádry, to jsou stejní činovniki, jako byli za Petra či Mikuláše. Stejný ruský autokratismus, stejná stálá nejistota, stejná paranoia z ciziny, stejná zásadní neschopnost dobře vládnout, stejné vydávání teroru za obecnou shodu názorů…, stejně bezuzdná korupce,… stejná omezenost, stejné opilství…." - "Jste vynikají dialektik, gratuluji vám, až by se řeklo, že máte za sebou komunistické vzdělání." - "Také je škoda, že jsme nepřátelé. Za jiných okolností bychom si bývali mohli rozumět." (str. 347-349)
… všiml jsem si člověka, který se rukou opíral o sloup lampy. Byl to špinavý, špatně oholený voják oblečený v hadrech, které držely pohromadě provázky a špendlíky, pravou nohu měl pod kolenem useknutou a z čerstvé, otevřené rány proudem prýštila krev; ten člověk si pod pahýlem přidržoval plechovku nebo plechový hrnek, snažil se tu krev chytat a rychle ji pít, aby jí neztratil příliš. (str. 355)
Už jako dospělí jsme spolu byli v jakémsi muzeu mučicích nástrojů.… Při pohledu na gilotinu se mé sestře vlila červeň do tváře. "Chci si tam lehnout." V sále nikdo nebyl; zašel jsem za kustodem a strčil mu bankovku.… "Nechte nás dvacet minut o samotě."… Una se položila na dřevěnou desku; roztáhl jsem prkno s půlkulatým výřezem… a přivřel štíhlý krk. Lapala po dechu. Vlastním páskem jsem jí svázal ruce za zády a vyhrnul jsem jí sukni. Ani jsem se nenamáhal jí stáhnout kalhotky, jen jsem odhrnul krajku a oběma rukama jí roztáhl zadek; v rýze mezi chloupky se jí zlehka svíral anus. Plivl jsem na něj. "Ne," bránila se. Vytáhl jsem ptáka, položil jsem se na ni a vnikl dovnitř. Dlouze a zdušeně zaúpěla.… "Prosím, dělej mi to do kundy," žadonila. (str. 427)

… když jsem skončil, hledal jsem papír, ale zřejmě tu žádný nebyl; pak jsem ucítil, jak mi cosi sahá na zadnici; nadskočil jsem a roztřeseně, s kalhotami komicky spuštěnými jsem už už sahal po služební zbrani; dírou ve zdi se natahovala mužská ruka a s dlaní vzhůru vyčkávala. Konečky prstů, tam, kde se mě dotkla, už měla potřísněné lejny. "Zmiz!" zařval jsem.… pil jsem, sledoval tlustého Spiesse z koncentračního tábora, toho s Aufseherin a - jak nechutné - představoval jsem si, jak dřepí a nechává si polskou rukou jemně vytírat zadek. (str. 502)

Vysvětlil jsem mu své dojmy, co se týče nesrovnalostí mezi oficiálními stravovacími normami a tím, co vězni skutečně dostávají. Poslouchal a přikyvoval: "Ano, jídlo kradou samozřejmě také." - "Kdo?" - "Všichni. Od nejnižších po nejvyšší místa. Kuchaři, kápové, SS-Führer, velitelé skladů i vysocí důstojníci.… I samotného Reichsführera to velice zaskočilo. Člen SS musí být idealista: nemůže vykonávat svoji práci a zároveň se pelešit s vězenkyněmi a plnými hrstmi krást." (str. 519)
"Přesto se mi zdá, že by se lepších výsledků dalo dosáhnout, pokud by se s nimi trochu lépe zacházelo. Nemyslíte?" Schenke pokrčil rameny. "V ideálním případě snad. A my si v táboře na stav dělníků často stěžujeme. Máme ale na starost důležitější věci, než se neustále handrkovat." Za ním dokonával vězeň omráčený obuškem; zakrvácená hlava se nořila do hustého bláta.… Schenke ho na odchodu lhostejně překročil. "Nemůžeme se chovat sentimentálně, Sturmbannführere. Jsme ve válce. Výroba nade vše." - "Já netvrdím opak. Snažím se vám jen navrhnout, jakými prostředky by se výroba dala zvýšit. A to by vás mělo zajímat. Koneckonců - jak dlouho tu už stavíte? Dva roky? A ještě jste nevyrobili jediný kilogram buny." - "To ano. Ale všimněte si laskavě, že továrna na metanol už měsíc funguje." (str. 537)

"To ano, ale mně jde o ženy a děti; ty přece někde držíte, ne?…" Mlčky jsem se na něj zadíval.… "Ne, doktore. Ženy, staré lidi a děti nikde nedržíme."…. "To tedy… Ach tak…. ano. Trochu mě to zaskočilo. No nic. Je mi to jasné. Koneckonců zřejmě, hlavně po Stalingradu, nemáme moc na vybranou." - "Ano, doktore, vlastně nemáme." - "Každopádně je to drsné. Všechny?" - "Všechny, co nemohou pracovat." (str. 567)

"Vypadá to jako zoo." - "Téměř jste to trefil, drahý Reichsführere zahihňal se Frank s palci vraženými do kapes blůzy. "Tohle je Menschengarten, antropologická zahrada… A nebude to žádná lidová zábava, nýbrž pedagogický a vědecký nástroj. Shromáždíme tu vzorky všech zmizelých či mizejících národů… Němečtí školáci sem budou jezdit na autobusové zájezdy za vzděláním!" (str. 594)
"Musíme myslet na to, co uděláme s Poláky. Vyhladit Židy, ale Poláky nechat být, to nemá smysl. A tady v Německu také. Už jsme sice začali, ale musíme dojít až do konce. Potřebujeme i Endlösung der Socialfrage, konečné řešení sociální otázky. Zbývá nám tu ještě příliš mnoho kriminálníků, asociálů, tuláků, Cikánů, alkoholiků, prostitutek a homosexuálů. Musíme myslet na souchotináře, kteří rozsévají svou nemoc mezi zdravé lidi. Na kardiaky, kteří šíří zkaženou krv a kteří nás na lékařské péči stojí celé jmění…" (str. 667-668)

"Tím, že jsme zabíjeli Židy," pokračovala, "jsme chtěli zabít sami sebe, zabít Žida v nás.… Zabít v sobě toho obtloustlého měšťáka, co počítá groše, co se honí za poctami… zabít svazující a konejšivou buržoazní morálku, zabít spořivost, zabít poslušnost, zabít knechtovskou servilnost, zabít všechny tyhle nádherné německé ctnosti. Protože jsme nikdy nepochopili, že ty vlastnosti, které připisujeme Židům,… jsou od podstaty německé." (str. 759)

A tak jsem dostal nápad: vyňal jsem prst, přitáhl se na předloktích, přitiskl se k té vulvě čelem a přitlačil k díře svou jizvu. Teď jsem se dovnitř díval já, pátral jsem v hlubinách těla svým třetím zářícím okem, zatímco její jediné oko zářilo na mě a tak jsme se vzájemně oslňovali: bez jediného pohybu jsem vyvrcholil do nesmírného výtrysku bílého světla, křičela: "Co to děláš, co to děláš?" a já se smál na celé kolo, z ptáka mi stále ještě mocným proudem tryskalo sperma, rozjásaně jsem ji hryzal do pochvy, chtěl jsem ji pozřít, oči se mi konečně otevřely, rozjasnily a viděly vše. (str. 788)
Většině z nich mohlo být mezi deseti a třinácti lety, některé ale vypadaly ani ne na šest… "Kdo jste?"… "Jsme němečtí důstojníci," odpověděl klidně Thomas. "A vy?" - "Kampfgruppe Adam. Adam jsem já, jsem Generalmajor Adam, velitel." Piontek vyprskl smíchy.… "Jste dezertéři!" Piontek už se nesmál.… "Já jim dám," křikl Piontek a sáhl si na záda pro samopal. Chlapec v důstojnickém kabátě mávl rukou a na jeho pokyn se na Pionteka sesypalo půl tuctu dětí… Jeden z chlapců se rozpřáhl motykou a zasáhl ho do tváře, až se mu rozletěly zuby a jedno oko se vymrštilo z důlku. Piontek ještě pořád křičel; pak mu klacek rozrazil čelo a Piontek zmlkl.… Zkameněl jsem nezvladatelnou hrůzou.… A tak jsme se s tou hordou otrhaných dětí dali na pochod.… Při zastávkách jsme měli dost času je pozorovat: Adam se nechal jednou ze starších dívek obsluhovat a pak si ji odtáhl do lesa; ostatní se rvali o kus chleba nebo klobásy, nejmenší museli krást jídlo z pytlů… pak dva nebo tři chlapci popadli jednu z dívenek za vlasy, strhli ji na zem a před ostatními znásilnili a přitom ji kousali zezadu, jako když se páří kočky; jiní je sledovali a beze studu při tom onanovali… vzdělání na nich krom nezvratného přesvědčení, že patří k vyšší rase, nezanechalo sebemenší stopy, žily jako primitivní kmen nebo psí smečka, při zabíjení či shánění potravy obratně spolupracovaly a pak se porvaly o kořist. (str. 813-816)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama