
Socialistické hnutí, jako společný základ dnešních sociálně demokratických i komunistických stran, se v Evropě začalo objevovat přibližně před nějakými 200 lety. Ideologickým základem bylo přesvědčení, že instituce soukromého vlastnictví je od základu nespravedlivá, že vede k vykořisťování člověka člověkem.
Toto hnutí si od počátku stanovovalo několik cílů. Především přesvědčení, že k rovnosti je nutné, aby materiální blahobyt všech občanů zajišťoval stát. Tuto rovnost stát musí zavádět donucovací státní mocí. K dosažení ideálu rovnosti je nutné dosáhnout nejen rovnost před zákonem, ale i rovnost materiální.
K prvnímu, naprosto logickému rozštěpení na socialisty (sociální demokraty) a komunisty, došlo v roce 1903 na sjezdu Ruské sociálně demokratické dělnické strany, kde se tato strana rozdělila na bolševickou frakci v čele s Leninem a menševickou (sociálně demokratickou) frakci v čele s profesorem Martovem.
Cíle komunistů i sociálních demokratů zůstaly na celém světě prakticky stejné, jediný rozdíl byl v tom, jak k těmto cílům dospět. Komunisté zvolili cestu násilí, vedoucí k totalitní společnosti s jejich monopolem na moc a jeho udržení jakýmikoliv prostředky. To v sobě samozřejmě obsahuje i odmítnutí demokracie, tj. možnosti zpochybnit jejich moc ve svobodných volbách.