STOHLAVÉ MONSTRUM ZVANÉ DPH

18. dubna 2009 v 10:23 | JAN PUDLÁK |  POLITIKA
Daň z přidané hodnoty - kdo by se nezachvěl při pouhém vyslovení tohoto názvu. Když příšera zařve a žádá si zaúčtování, management se chvěje. Přitom by DPH mohla být takové malé milé zvířátko, nenáročné na péči.

V každé firmě lze z účetního softwaru zobrazit kdykoli, třeba na konci měsíce, údaj "přidaná hodnota". (Ve výkazu zisku a ztrát je to řádek č. 11 "Přidaná hodnota".)
Pro ty, co se s ekonomickou realitou často nesetkávají: přidaná hodnota ve firmě se počítá za určité období (měsíc, rok) jako rozdíl mezi hodnotou prodaného a hodnotou nakoupeného. Z přidané hodnoty podnikatel platí zejména mzdy a zbyde mu zisk (kdo to chce přesněji: také shromažďuje peníze z odpisů, peníze na splátky úvěrů, platí úroky, leasingové splátky a různé daně.)
Zkrátka, přidaná hodnota je poměrně jasná veličina. Zjistit její velkost je brnkačka.
Daň z přidané hodnoty je naproti tomu noční můra. Vyznačuje se na každé faktuře, na každé prodejce, stvrzence, daňovém dokladu. Počet těchto dokladů jde řádově do miliard. Lidé, kteří se zabývají DPH na plný úvazek, by zalidnili jedno menší okresní město. A všichni jsou frustrovaní.

Jak se zrodila příšera. Akcíz.
Se vznikem absolutistických monarchií, s nenasytnou potřebou peněz do královské pokladny, a v podmínkách rozvíjející se řemeselné výroby a obchodu, se zrodilo embryo dnešní DPH - daň z luxusního zboží, tzv. akcíz (z fr. accise, něm. Akzise, ang. excise). Šlo o spotřební daň uvalenou původně na luxusní zboží. Měl ji platit spotřebitel, pochopitelně bohatý spotřebitel, který měl na luxusní zboží, jako brokát, mušelín, benátské zrcadlo, čínskou vázu, zlaté šperky, perlový náhrdelník či pozlacený kočár apod. Prodejce byl povinen ke své ceně zboží přiúčtovat přirážku (akcíz) pro stát.Spotřebitel ji zaplatil prodejci v rámci ceny zboží, a ten ji odevzdal výběrčímu daní.
To bylo chytré řešení, protože pro výběrčího daní je snazší vymáhat takovou daň od obchodníka, v jeho provozovně, než od rozmařilého boháče kdoví kde na honu či na záletech.
Daně se v dějinách platily všelijaké - od daní z úrody, daně z domu (podle počtu dvěří, nebo podle počtu komínů), z počtu hlav dobytka, z počtu otroků, ze soli, z pozemků, až po daň z hlavy. Akcíz byl jen dalším z vynálezů v dlouhé řadě.
Spotřební daň
Jakmile jednou byl na světě mechanismus efektivního výběru akcízu, byla jen otázka času, kdy někoho napadne rozšířit spotřební daň z luxusního zboží na další spotřební zboží. Logika je prostá: bohatí jsou schopni za zboží připlatit hodně, ale je jich početně málo. Chudí mohou připlatit jen malé přirážky, ale zase jsou tak početní, a koneckonců něco spotřebovávat musejí, že výnos z daně od nich bude možná větší, než od bohatých.
A tak se ze země do země šířilo zdaňování spotřebitelů - spotřební daň, někdy zvaná daň z prodeje nebo daň z obratu. Na tomto principu se vybírala daň až do 20. století a vybírá se dodnes v některých zemích, např. v USA (Sales Tax). Tam, kde už je zavedena DPH, se jednoduchá spotřební daň stále vybírá ve speciální podobě z tabáku, lihu a benzínu.
Systém však měl a má negativní vedlejší efekty. Především činí ceny spotřebních předmětů disproporčně vyššími než ceny surovin, meziproduktů či polotovarů. Je to deformace trhu, která může vyvolávat nežádoucí jevy, a to tím silněji, čím vyšší je sazba daně. Rozdíl cenových hladin přímo vybízí k obcházení legálních obchodníků. Kvete pak černý trh, domácí svépomocná výroba, pálení kořalky, pašování, šedá ekonomika zejména v řemeselných službách, nebo u nás známé příklady jako nekolkované cigarety, pašovaný líh či lehké topné oleje...
Všeobecná daň z obratu
Časem se řada zemí pokusila vylepšit systém spotřební daně, bohužel nešťastně, tím, že daň vztáhly i na nespotřební zboží, tedy výrobní prostředky, meziprodukty, suroviny, materiály a polotovary.
Nová varianta daně z obratu uvalená na všechny výrobky
zrovnoprávnila prodej zboží pro konečného spotřebitele s prodejem zboží pro výrobní a obchodní účely. Odpadlo rozlišování účelu, daň se rovnoměrně rozprostřela na všechnu výrobu, přibylo plátců daně. Ale problémů neubylo.
Daň totiž od prodeje konečnému spotřebiteli prosákla i do řetězu subdodavatelů, například do řetězu "farmář - mlynář - pekař - konečný spotřebitel", nebo chcete-li, "obilí - mouka - chléb". Každý výrobce v řetězu navazujících fází výroby a obchodu je povinen do své prodejní ceny zaúčtovat daňovou přirážku. A pak ji odvést státu. Aby zaplacená daň na konci řetězu přenesla na konečného spotřebitele, musí se přirážky postupně přenášet na další články a kumulovat v ceně. Tím však dochází i k vícenásobnému zdanění stejné hodnoty, stejně jako ke zdanění daní již obsažených v ceně. Ale to je jen vedlejší vada.
Hlavní vada systému: je citlivý na změny v počtu mezičlánků. Zvýhodňuje v konkurenci kratší řetězy, znevýhodňuje dlouhé (více zatěžuje daní jejich ceny); znevýhodňuje existenci výrobních i obchodních mezičlánků. To znamená znevýhodňuje specializaci. (Když pekař z našeho příkladu přestane prodávat chléb přímo a začne jej dodávat obchodníkovi, přibyde další článek i další daňová přirážka a chléb bude dražší; naopak, když pekař a mlynář se sloučí do jednoho podniku, odpadne jeden plátce daně a chléb bude levnější.)
Daň tak zasahuje do ekonomických procesů nerovnoměrně, říkáme, že není neutrální.
Jak ji učinit neutrální, na to přišel mladý ředitel francouzské daňové správy, Maurice Lauré.
1954: a je tu DPH
Roku 1954 Lauré zavedl do systému daně z obratu novinku: odpočet daně zaplacené dodavatelům, tedy předchozímu článku. Tak světlo světa spatřila a rychle se z Francie šířila daň z přidané hodnoty - la taxe sur la valeur ajoutée.
Evropské hospodářské společenství ji sjednotilo pro členské státy r. 1970. (Další země ji zavedly až po mnoha letech, např. Česká republika v r. 1993; od r. 2004 pak v podobě vycházející ze Směrnice Rady 2006/112/ES o společném systému daně z přidané hodnoty; Indie ji zavedla až v r. 2005; několik států ji stále ještě nezavedlo a setrvávají u daně z obratu.)
Podle nového principu každá firma eviduje nejen kolik daně z obratu přirazila ke svému zboží, ale také kolik daně z obratu zaplatila při nákupu subdodávek. Za určité období se pak od souhrnu přiražené daně odečte souhrn zaplacené daně a vznikne jakási "čistá" daň z obratu, která, matematicky vzato, je přímo úměrná přidané hodnotě dané firmy.
A o to Laurému šlo, aby po zaúčtování všech faktur, došlých i vystavených, po všech dílčích výpočtech, součtech a rozdílech, vyšla daň k odvedení finanční správě přesně rovná přidané hodnotě násobené sazbou daně.
Proč právě takhle?
Zbývá otázka, proč nedojít ke stejnému výsledku kratší cestou? Proč rovnou nevzít z účetnictví údaj "přidaná hodnota" a nevynásobit jej sazbou? Jde o jednu jedinou matematickou operaci. Vynásobení dvou čísel. Přidaná hodnota krát sazba. Vypočtená částka se odvede finančnímu úřadu. Proč se to takhle nedělá?
Jako první důvod vidím historickou setrvačnost. DPH je stále chápána jako spotřební daň vázaná na určitý druh výrobku. Ačkoli ve skutečnosti daň platí podnik, podobně jako daň ze zisku, přetrvává představa, že ji platí spotřebitel, zatímco podnik ji jen technicky zprostředkovává.
Otázka, zda daní z přidané hodnoty je zdaňován výrobce nebo spotřebitel, nemá řešení. Můžeme na to pohlížet tak i tak. Tyhle dveře vedou dovnitř nebo ven? Tak i tak, podle toho, kde stojíte. Zdaněna je transakce mezi výrobcem a spotřebitelem, proto je jedno, jak ji popíšeme, zda z hlediska výrobce nebo z hlediska spotřebitele.
Ale pokud jde o konstrukci daně, bylo by jednodušší a výhodnější odvodit ji od plátce daně.
Plátcem DPH je prodávající, podnik, výrobce. Pak by se celá konstrukce mohla vejít do jedné sazby a jedné rovnice.
Jenže praxe se pevně drží historického původu daně jako spotřební daně.
Z toho vyplývají její charakteristiky: odvádí ji prodejce, ale je vázána na výrobek a je formulována jako přirážka k ceně pro kupujícího.
Co způsobuje vazba daně na výrobek
Vazba daně na výrobek v kombinaci s daňovou povinností prodejce a v kombinaci s odečtením daně na vstupu vyvolává tisíce upřesňujících otázek.
Přes 165 stran (normovaných) a 113 paragrafů má český zákon o DPH (235/2004, Sb.).
Přímá vazba daně na podnik by vyžadovala jen pár slov. Dovedu si představit zákon o DPH o jedné větě.
"Podnikatel - právnická osoba platí daň z přidané hodnoty, vykázané ve svém účetnictví, ve výši 17 procent."
Tak proč musí mít zákon o DPH 165 stran? Zatímco účetní údaj "přidaná hodnota" je stejný ve všech firmách, výrobků a služeb jsou miliony, jsou rozmanité, jejich původ je rozmanitý stejně jako jejich funkce. Lék na cukrovku lidé vnímají jinak než terénní automobil, služby vysoké školy jinak než služby cestovní kanceláře. Malý český pivovar (jak mám rád to pivo!), dětské plenky (v srpnu čekáme miminko!), jízdné na dráze - kolik vyvolávají asociací, kolik emocí, občanských, poslaneckých... to všechno se musí v zákonu podchytit!
K tomu se přidává tvůrčí amok úředníků a poslanecké výstřely od boku. A zákon narůstá, věty se zamotávají... K nesrozumitleným odstavcům se píšou prováděcí vyhlášky a pokyny... Špičkoví auditoři vydělávají na vysvětlování nevysvětlitelných protimluvů v zákoně... Otevřete si text zákona a začtěte se do něj! Jestli ho nemáte, přikládám malou ilustraci:
Co všechno se dá vymyslet
Náš zákon o DPH začíná paragrafem 2 hned tím, že rozlišuje předmět daně a zdanitelné plnění. Předmětem daně jsou:
a) dodání zboží
b) poskytnutí služby
c) pořízení zboží z jiného členského státu Evropské unie
d) dovoz zboží
Je to jednoduché? Tak pozor, nejde o jakékoli dodání nebo pořízení zboží, ale pouze osobou povinnou k dani v rámci uskutečňování ekonomické činnosti... atd.; ale za jistých okolností to může být i právnickou osobou, která nebyla založena nebo zřízena za účelem podnikání; ovšem když to zboží je novým dopravním prostředkem, platí něco jiného - předmětem daně je pořízení nového dopravního prostředku z jiného členského státu za úplatu osobou, která není osobou povinnou k dani. Vzniká tak nová kategorie - předmět daně pořízený osobou, která není osobou povinnou k dani.
To však nestačí, §2 nás informuje, že plnění, které je předmětem daně, není totéž, co zdanitelné plnění:
Plnění, která jsou předmětem daně, jsou zdanitelnými plněními, pokud nejsou osvobozena od daně.
Pokud máte pocit, že ještě stále víte, co je předmětem daně, pak odstavec 2 vás dobrého pocitu zbaví:
Předmětem daně však není pořízení zboží z jiného členského státu, s výjimkou pořízení nového dopravního prostředku nebo zboží, které je předmětem spotřební daně,a) jestliže dodání tohoto zboží v tuzemsku by bylo osvobozeno od daně podle § 68 odst. 1 až 9, nebob) pokud je pořízení zboží uskutečněno osobou osvobozenou od uplatňování daně podle § 6 nebo právnickou osobou, která nebyla založena nebo zřízena za účelem podnikání a která není plátcem nebo osobou identifikovanou k dani, nejedná se o pořízení zboží podle písmene a), a celková hodnota pořízeného zboží bez daně nepřekročila v běžném kalendářním roce částku 326 000 Kč a tato částka nebyla ani překročena v předcházejícím kalendářním roce; do stanovené částky se nezapočítává hodnota nového dopravního prostředku a hodnota zboží, které je předmětem spotřební daně, při pořízení z jiného členského státu.
Vazba daně na výrobky vyžaduje i přesnou územní charakteristiku jejich původu. Zákon rozlišuje tři druhy území - území České republiky, Evropské unie a zbytek světa (v právnické terminologii tzv. "třetí země"). Až sem jednoduché. Ale co třeba mnišský stát na hoře Athos, který sám sebe považuje za nezávislý stát? I na to má zákon upřesnění:
Pro účely tohoto zákona se považují za třetí zemi také tato území Evropského společenství, která jsou součástí celního území Evropského společenství:
a) hora Athos,
b) Kanárské ostrovy,
c) francouzské zámořské departementy,
d) Alandy,
e) Normanské ostrovy.
(3) Pro účely tohoto zákona se považují za třetí zemi také tato území Evropského společenství, která nejsou součástí celního území Evropského společenství
a) ostrov Helgoland,
b) území Büsingen,
c) Ceuta,
d) Melilla,
e) Livigno,
f) Campione d´ Italia,
g) italské vody jezera Lugano.
(4) Území Monackého knížectví se pro účely tohoto zákona považuje za území Francouzské republiky a území ostrova Man se považuje za území Spojeného království Velké Británie a Severního Irska, území Akrotiri a Dhekelie se považují za území Kypru.
Co když si na jezeře Lugano pořídím motorový člun, jako osoba, která není osobou povinnou k dani, a nebudu vědět, zda vody, kde jsem jej pořídil, jsou italské vody? Přeskočme stránku 2 a čtěme na str. 3:
Pro účely tohoto zákona se dále rozumí dopravním prostředkem loď delší než 7,5 m, letadlo o maximální vzletové hmotnosti větší než 1550 kg... atd. atd.
Nemám si raději koupit člun na jezeře Balaton a nechat ho přiříznout na 7,40 m?
Jsme na straně 3, ještě zbývá dalších 62 stran, stejně zamotaných. Kromě plátce daně a osoby povinné k dani je tu osoba identifikovaná k dani, osoba registrovaná k dani a evidovaná osoba. Plnění, která jsou předmětem daně se dělí na osvobozená od daně a neosvobozená od daně. Plnění osvobozená od daně se dále dělí na plnění osvobozená od daně s nárokem na odpočet daně a plnění osvobozená od daně bez nároku na odpočet daně. Odpočet daně se krátí koeficientem, jehož definice zabere několik odstavců, protože něco se do výpočtu koeficientu započítává a něco nezapočítává... Problémem je také den uskutečnění zdanitelného plnění - hned několik stránek textu.
Dále je tu několik "zvláštních režimů" daně - pro cestovní ruch, pro starožitníky a obchodníky s uměleckým zbožím, nebo prostě jen pro obyčejné obchodníky, kteří prodávají nakoupené zboží v nezměněném stavu.
165 stran! A stačila by jedna.
Daň se sociálním cítěním
Sotva Maurice Lauré našel ekonomicky neutrální konstrukci daně, přišli jiní s nápadem, jak neutralitu pohřbít: místo jednotné sazby vymysleli sazeb několik - základní, sníženou, nulovou.
Původně měla snížená sazba pomoci proti chudobě. V padesátých letech ještě doznívala poválečná nouze; v živé paměti byla také Velká krize třicátých let. (Třeba si vzpomínám, jak Jaroslav Seifert ve svých pamětech popisuje hlad, jaký zažil v té době, když jeho rodiče už všechno, co se dalo, prodali.) Proto ulevit nízkopříjmovým vrstvám snížením daně z obratu na potraviny se jevilo jako dobrý nápad. Ale od doby tohoto dobrého nápadu uplynulo půl století, vyrostly dvě nové generace, které si nepamatují, že by někdy měly problém se najíst. Dnešní nízkopříjmové skupiny v Evropě si kupují mobily, notebooky, LCD televizory a případně malá nebo ojetá auta. V této situaci snížená daň na potraviny, knihy, dětské pleny, dříve i dětské oblečení, železnice, metro, lístky do divadla, lístky na koncert, školní pomůcky, dětské autosedačky či na co všechno to bylo, ztrácí opodstatnění.
Existence snížené sazby musí být v souhrnu kompenzována nadsazenou základní sazbou. Co ušetříme na potravinách, vybere stát na ostatních výrobcích. Dohromady neušetříme nic.
Rozdílné sazby DPH deformují cenové relace a to má dopad na chování spotřebitelů. Spotřeba uměle zlevněných statků je vyšší a ostatních statků je úměrně nižší. Je empiricky prokázáno, že cenová deformace takto působí, samozřejmě ve velkém statistickém měřítku. Spotřebitelé, bez ohledu na výši příjmů, jsou stimulováni k vyšší spotřebě potravin, knih, novin a nižší spotřebě ostatních výrobků. V průměru si kupujeme více chleba a méně počítačů. Proč? Nač? Má to smysl? Nebo je to jen zástěrka pro jiné zájmy?
Skutečné motivy pro rozdílné sazby DPH jsou v současnosti zřejmě jiné: jde o konkurenční výhody výrobců určitých statků. Zájmy jedné skupiny podporují politici z důvodů volebních, zájmy jiné zase prosazují lobbisté... Kdyby daň odváděly podniky z účetní veličiny "přidaná hodnota", takovéto triky by se nedaly provádět.
*
Stohlavá hydra DPH na mne cení zuby a mně běhá mráz po zádech. Už vím, jak se zrodila a vyrostla.
Ale proč sakra ještě žije?
?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama