BEZ KOMUNISTŮ TO U NÁS NEJDE?

30. dubna 2009 v 5:10 | RUDOLF ERHART |  POLITIKA
Ani dvacet let po odstranění komunistů z vlády v této zemi se bez nich česká společnost neobejde. Naopak pomáhají nám v rozhodujících či krizových momentech, stačí připomenout dosazené, nikým nezvolené šéfy vlád Mariána Čalfu, Josefa Tošovského a teď tedy Jana Fišera.

U toho vedle komunistické minulosti je pikatní i jeho ortodoxní židovství, což v českém ateistickém národě rovněž stojí za komentář. Možná nám tedy pomůže i jiné náboženství než křesťanské. Je zarážející, jak se nad uplatněním bývalých bolševiků v nejvyšších státních funkcích snadno dohodnou všechny koaliční i opoziční strany.

Po osobních zkušenostech se domnívám, že ještě daleko horší než bývalí komunisté v čele státu jsou pro budoucnost této země osvědčení a schopní (všeho) rudoši ve vedení veřejnoprávní televize i rozhlasu, v řadě novin a časopisů, vydavatelstvích, ve školách, ve zdravotnictví a podobně všude tam, kde mohou zcela nenápadně pomáhat nejen jeden druhému, organizovat různá bratrstva i kampaně, ale zejména ovlivňovat výchovu dalších generací Čechů. V porovnání s tím, jak výrazně normalizační byl "Palcát", orgán OV KSČ v Táboře, ve kterém působil několik let současný a možná i budoucí ředitel ČT Janeček, je ovšem možno dnešní program zmíněné televize považovat za revizionistický a téměř pravicový. Rudá barva ovšem převažuje i mezi voliteli, tedy v radách ČT a ČR a není tedy proč se divit, že tato bratrstva, rozdělující si vzájemně různé prebendy i podíl na moci, si zase zvolí do čela osvědčené soudruhy. Žádné vlády v demisi, překlenovací i jiné, jim v tom nezabrání, natož poslanci a senátoři, prožívající veškerou krizi bojem o své židle, koryta a hypotéky.



Česká televize nechává dle libosti vymluvit i různé politické vězně, vzpomínající na elegána uherskohradišťské StB Grebeníčka i na jeho aktuálně úspěšného syna. Takových příkladů je ovšem v této zemi nepočítaně. Vždyť děti všech normalizačních funkcionářů, vojáků, estebáků i milicionářů se dostávali přednostně na střední a vysoké školy, do úřadů, k soudům, do pedagogických sborů a vědeckých institucí apod.
podepřeni skvělými kádrovými posudky. Hladce a přednostně. A dnes už tam zase s pomocí demokracie a svobody všude pevně drží. Dnes jsou např. lékaři a vědeckými pracovníky a koho by vůbec mělo zajímat, že jejich tatínek patřil k těm nejaktivnějším, nejprimitivnějším a tedy též nejhorším důstojníkům StB.
Abych zůstal u toho, co jsem po sametové revoluci osobně zažil: do vedení Čs.rozhlasu přišli s požehnáním Václava Havla výlučně tzv. Dubčekovci, tedy reformní komunisté, začlenění do tzv. Obrody. Nejvyšším šéfem se stal František Pavlíček, nepochybně slušný a dobrý člověk. Nicméně měl už tehdy možné protikandidáty: Pavla Pecháčka z a další méně známá jména z čs. rozhlasových redakci RFE, Deutschlandfunku apod. Naše snahy byly marné a předem odsouzené k nezdaru.

V rozhlasovém vedení se rudé bratrstvo pohodlně udrželo dodnes. Dokonce i nyní úspěšně vzdoruje nově vystudované generaci novinářů-třicátníků, kteří před sametovou revolucí nestihli ani členství v pionýru. Není jim to dnes nic platné, proti pevně usazeným bývalým členům KSČ, podporovaným nejen současnou parlamentní stranou KSČM,
ale i soc.demokracií nemají šanci. V té souvislosti se mi vybavuje rozhovor s Františkem Pavlíčkem brzy po jeho nástupu do funkce ředitele Čs.rozhlasu. Na otázku proč vstoupil do KSČ odpověděl jednoduše: byl tam převeden spolu s dalšími českobudějovickými sociálními demokraty
při slučovacím sjezdu s KSČ v létě 1949. Tehdy jsem to nevydržel a odvětil, že tedy tenkrát zapomněli ve stejné organizaci na mého otce, jehož legitimaci soc.dem. stále máme v jeho psacím stole. Ten rozdíl byl ovšem také v tom, že otec tehdy šel ze zdravotnictví do kartonáže českobudějovických papíren a František Pavlíček od jednoho ředitelského místa na druhé, včetně Vinohradského divadla atd. Proto mne už nechává chladným obviňování, výmluvy či mlčení těch, (ať se jmenují Pavlíček, Kohout, Kundera či Janeček aj.) kteří nám všem právě v letech hned po válce, ale zejména po únoru 48 připravili rudnutí těl i mozků. Někomu rychlé, jiným pomalejší, ale společný problém s tím máme dodnes. Poslankyně KSČM nám nedávno v ČT vysvětlovala, že vedle politických vězňů protikomunistického zaměření by na besedy do škol měli docházet také jejich oponenti z druhého tábora. Nepochybně z toho rudého. Zajímalo by mne jen, zda něco takového budou požadovat i neonacisté.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama