TOHLE SE JEDNOU MUSÍ ZHROUTIT

11. března 2009 v 7:04 | ŠTĚPÁN BINKO |  POLITIKA
Temnou a zamračenou oblohu začínají prořezávat první sluneční paprsky, či spíše, začíná se tvořit jakýsi hrozivě temný a zároveň oranžově optimistický sluneční opar, který dává tušit, že to nebude již dlouho trvat a že se den ujme své dočasné vlády nad nocí. Pootevřeným střešním oknem ke mně proudí vlahý noční vzduch a já se nerušeně přesouvám po důvěrně známé německé dálnici k cíli naší cesty. Alice vedle mě před malou chvílí spokojeně usnula a já vypínám potichu hrající hudbu a poslouchám tiché ševelení motoru, svist větru a přemýšlím, jaké to musí být, pozorovat nás tam odtud, seshora.

Nechtěl bych být oním vycházejícím sluncem, stejně jako kýmkoli, kdo by oním pomyslným pozorovatelem mohl být - bohem, "matkou přírodou" nebo čímkoli (kýmkoli) jiným. To naše neustálé pachtění se za něčím, to naše lidské pinožení a užírání se v hledání podstaty sama sebe, to musí být neuvěřitelně frustrující podívaná. Možná není tak frustrující, záleží jak pro koho, a možná je úsměvná. Asi záleží na úhlu pohledu, ale v každém případě bych to takhle z výšky vidět nechtěl. Bohatě mi totiž stačí, co vidím odsud, ze země a ze svého pohledu.

Přemýšlím, jak dlouho ještě bude trvat, než se věci kolem nás zhroutí. Přestávám věřit, že stav, který vidím kolem sebe, že může trvat věčně. Nehledám chybu ve věcech okolo, ale vidím ji v nás, v lidech. I v sobě. Zapomínáme, kým jsme a proč tu jsme. Že tu nejsme od toho, abychom se celé dny pachtili jenom proto, abychom vůbec byli. Že tu nejsme od toho, abychom se sebou nechali vláčet jako s kusem hadru a hrstce mocných umožnili, aby parazitovali na nás ostatních a aby si svou moc, v dobré víře jim svěřenou, dále posilovali na úkor nás a naší svobody. Ne, kvůli tomu tu opravdu nejsme, ale máme šanci si to alespoň uvědomit?



Svět se posunul někam, kde postrádá logiku a kde staletími prověřené elementární pravdy přestávají platit jenom proto, že nás o tom přesvědčuje banda všehoschopných, vychcaných a zejména na své kapsy myslích jedinců, kteří mluví řečí, jíž obyčejný člověk nemá šanci rozumět. A jejich argumentům, těm již vůbec ne. Navíc, jaképak to jsou argumenty, vždyť už i ty se dávno ztratily v prachu času a nahrazeny byly nemilosrdnou válkou jedněch proti druhým a ty, obyčejný občane, ty se buď přidej tam či onam, nebo drž hubu. Podívám-li se na to z odstupu, tak musím uznat, že tohle fungovat nemůže a že zachránit nás může jedině pořádná rána do palice.
Svět kolem nás byl, je a možná ještě nějakou dobu bude postavený na spotřebě, která absolutně neodpovídá našim možnostem. Virtuálními penězi dopované trhy, v některých segmentech naprosto nezdravě a nelogicky regulované, v některých zase nezdravě bující, se začínají logicky hroutit. Stará pravda říká, že kde nic není, ani smrt nebere a krásně se to ukazuje právě teď, v době, kterou označujeme za krizi. Ne, to není krize, to je naše šance! Šance začít být zase lidmi a začít se chovat normálně. Blahobyt vystavěný z dluhů totiž není možné budovat do nekonečna a jednou musí prasknout, že kasa je prázdná a že nejenže jsme byli podvedeni, ale že podvádíme sami sebe.

Kam zmizela moudra našich dědů a babiček, kteří moc dobře věděli, co ještě mohou a co už ne. Kde se vzala naše víra v to, že vystavíme jakousi umělou entitu, stát, a že ten bude vydělávat na nás všechny, na sebe a ještě se o všechno postará? Kde se v nás bere přesvědčení, že "stát" je možné neustále nafukovat a zvětšovat a že není nutné přemýšlet, kdo a z čeho to zaplatí? Jak jsme přišli na to, že neduhy státu vyřeší jiný stát - "superstát"? Ale hlavně, kdy a kam se ztratilo vědomí, že stát jsme my, my všichni a že stát jako entita je jenom naše servisní organizace a žádný nedotknutelný panovník, Bůh nebo modla?

Že přeháním? Ale kdeže, opak je pravdou. Zapomeňme na všechna ta moudra "mocných" a přemýšlejme. Přestože se stát stará v podstatě stále o to stejné věci, tak ke své činnosti potřebuje více a více zdrojů. Na svůj chod, na svůj aparát, spotřebovává víc, než jsme mu z naší produkce schopni dát. Aby mohl fungovat, musí si půjčovat. Aby mohl fungovat a lidé mu to "žrali", musí nějak zajistit, aby si mohli půjčovat i oni. Nakonec to vlastně dopadlo tak, že stát si musí půjčovat, aby lidé vůbec "žrali". Jak perverzní!

Uvažování o podstatě a reálných hodnotách už dávno ztratilo smysl, protože všechno se stalo virtuálním, nehmotným a těžko představitelným. Dlužit je snazší, než z poctivě vydělaného šetřit. Nesplácet se stalo normálním. Půjčené prožírat, nikoli rozumě investovat, se stalo samozřejmým. Půjčovat si stále dokola je snazší, než dluhy splácet. Že jde o vytloukání klínu klínem, o tom se mlčí, resp. se o tom mlčelo do doby, než začalo být jasné, že takhle to dál nejde. A ono to nejde.
Pro stát pracuje čím dál tím větší počet lidí a to nemluvím o těch, kteří pracují pro superstát. Těch, kteří produkují skutečné hodnoty, ze kterých má stát žít, těch je méně a méně. Kdyby takhle měla fungovat soukromá firma, dlouho by nepřežila. Firma, kde pracuje sotva čtvrtina lidí, která má živit další čtvrtinu "řídících pracovníků" a zbylou polovinu, která nepracuje, by nikdy přežít nemohla. I hlupákovi je jasné, že takové letadlo musí jednou spadnout a že zákonitě pohřbí všechny své pasažéry. Jenže co jiného, než pád z pořádné výšky, si takoví pasažéři zaslouží? Vždyť stěny svého letadla dlouhodobě a systematicky narušovali s vidinou toho, že z jednoho letadla postaví za letu ještě letadlo druhé. Přitom zákony fyziky platí jasně. A zákony selského rozumu také!

Žijeme si nad poměry a přiznejme si to. Uleví se nám. Jestli nikomu nepřijde divné, že v rámci euroatlantické civilizace de facto neexistuje předlužený stát, tak je podle mě magor. Začali jsme toho po sobě chtít tolik, že už roupama nevíme co by a už nemyslíme na to, kde na to vzít. Zdroje nejsou bezedné a nic nevyřešíme tím, že vymyslíme další regulace nebo nařízení, opatření, komise, poradní sbory, že vytvoříme další desítky a stovky zbytečných míst na různých institucích, úřadech a ministerstvech.
Pomůže nám jediné, tedy to, když si konečně uvědomíme, že abychom se měli lépe, musíme makat! My všichni, každý pro sebe a pro ostatní z nás. Tohle za nás nikdo jiný neudělá a stát už vůbec ne. I naše babičky věděly, že bez práce nejsou koláče a já nevím, proč zrovna my máme tendenci myslet si opak.

Další stovky dálničních kilometrů jsme nechali za sebou a na mě padá únava. S radostí přenechávám řízení Alici, je fajn, mít holku, která umí dobře řídit, měním s ní místo a snažím se něco málo dospat. Koutkem oka kontroluji oblohu, kde již není ani známka po divokém představení z brzkého rána, které jsem s takovým zaujetím sledoval. Nechávám se uspávat čerstvým vánkem a mírným pohupováním našeho přibližovadla a pomalu usínám. Tělo se ukládá k odpočinku, ale hlava nechce. Stále v ní kolují a dále se rozvíjejí myšlenky o tom, jaké by to bylo, sledovat to naše pinožení z božského nadhledu.

Přemýšlím, jak bych se, být tam nahoře, smál onomu lidskému hledání ideálního modelu uspořádání věcí veřejných. Smál bych se tomu, jak vlastně s ničím nejsme spokojeni a jak model, který objevíme, vzápětí opět pohřbíme a to buď proto, že nám rovnou nevyhovuje nebo proto, že se ho různým ohýbáním snažíme upravit, aby nebyl tak "nelidsky spravedlivý". My totiž náš svět nechceme spravedlivý, my ho chceme pohodlný, což je sice přirozené, ale rozhodně ne správné, resp. není správné tomu podlehnout a navíc, my sami si to odmítáme přiznat. Kdybychom ho alespoň chtěli pohodlným pro ty, kteří si to zaslouží, ale my ho chceme pohodlným pro všechny! Jak úsměvné, být tam nahoře, řežu se smíchy.

Z pohledu shora musí být legrační, jak jsme opravdu vyzkoušeli úplně všechno a jak s ničím nejsme spokojeni. Vždyť jsme tu měli všechno možné - od rodových uspořádání, přes feudalismus a první republiky až k vyspělé demokracii a různým formám parodie na ni. Měli jsme tu časy, kdy lidé svobodně vládli sami sobě, kdy nikdo nevládl nikomu, kdy většina vládla menšině, kdy si většina myslela, že vládne menšině, kdy menšina vládla většině i kdy jednotlivec vládl všem. Měli jsme tu opravdu všechno a z dlouhodobého hlediska nepřežilo nic, protože všechno skončilo na jednom jediném - lidstvo je líné. Tečka.

I ten tolik kritizovaný socialismus, kterým je "in" opovrhovat, nebyl ničím jiným, než voláním po rádoby spravedlivém a hlavně pohodlném světě, ve kterém se všichni, bez ohledu na to jak se činí, mají mít dobře. Byla to reakce na opačný trend, který si našel cestu v té části světa, které jsme si zvykli říkat "vyspělá západní civilizace". Jenže všechno degeneruje. Čas odvál zdegenerovaný socialismus, protože se ukázalo, že tak, jak nám ho představili soudruzi a soudružky, že tak nikdy fungovat nemůže. On z principu nemůže fungovat v jakékoli své podobě a nic na tom nezmění ani volání novodobých přiblblíků, že by možná našli nějakou jeho novou podobu a že to soudruzi, jejich předchůdci, jenom někde zkazili.

Desítky milionů obyvatel musely velmi rychle vystřízlivět, protože jejich sen o pohodlném bytí bez práce, odpovědnosti a starostí se rozplynul jako pára nad hrncem. Desítky milionů obyvatel sice rychle vystřízlivěly, ale až moc rychle a slepě se vrhly do náruče kapitalismu, tedy onoho druhého trendu, kterým se zbytek civilizovaného světa vydal, zatímco se u nás budoval a hroutil socialistický sen. Jenže ouha, on i ten kapitalismus zdegeneroval! Oni totiž i na Západě jsou lidé líní, pohodlní a tu a tam neschopní. Po počátečních fázích, kdy vzhledem k absenci zdrojů, ze kterých by šly vytvářet dluhy a kdy jiná varianta než respekt k trhu nepřicházel do úvahy, začali i lidé na Západě začali přemýšlet, jak tenhle spravedlivý a částečně krutý sytém různě ohnout, upravit, změkčit a udělat snesitelnějším pro ty, kteří v rámci něho najednou neměli šanci. Nešlo o nemocné, bezmocné a staré, šlo o lemply, flinky a nemakačenka, kterých je ale dost na to, aby jejich hlas byl slyšet a aby bylo záhodno, si je předcházet.

Být tam nahoře, tak bych se na to už nemohl koukat. Nechali jsme zdegenerovat kapitalismus a svobodný trh, což nebylo něco, co nám někdo vnutil nebo co nám někdo naordinoval. Svobodný trh bylo něco, na co jsme přišli sami a co jsme si dobrovolně vybrali. A víte jak a proč? Přišli jsme na něj v době, kdy jsme ještě věděli, že já, ty a oni jsme my a my jsme stát (či jiné zřízení). Přišli jsme na něj v době, kdy jsme měli vyzkoušeno, jaké mechanismy a principy fungují v malém, nejlépe v rodině. Věděli jsme, že má-li fungovat stát, musí fungovat na ověřeném modelu a kde jinde takový model vzít, než u lidí a jejich rodin. Věděli jsme, že má-li fungovat stát, tak de facto musí fungovat jako velká rodina. Věděli jsme moc dobře, že nelze vymyslet nic jiného, že nejde hospodařit jinak, že nejde rozhodovat jinak. Věděli jsme, že bez práce nebudou koláče nikdy a pro nikoho a že ať vymyslíme cokoli, tak tohle je předpoklad, přes který zkrátka nejede vlak. Jenom jsme to chtěli udělat "ve velkém" a ušetřit.

Svobodný trh byl a je a je tím nejspravedlivějším principem, jak ohodnotit pracovitost, píli a snahu a jak identifikovat neschopnost, lenost a levotu. Jenže svobodný trh je utopie. Svobodný trh je pohádka, o které budeme možná někdy v budoucnu vyprávět našim dětem, protože svobodný trh už ve skutečnosti nikde neexistuje a nikdy a nikde nijak zvlášť dlouho neexistoval. Svobodný trh je až moc spravedlivý a to my, líné lidstvo, to přece nechceme. Být ten nahoře, tak si dám velkého panáka a směji se, až se za břicho popadám. Ptal bych se sám sebe, co tedy vlastně ti pozemšťané chtějí a hádal bych, co zkusí vymyslet tentokrát. Zkoušel bych uhodnout, jestli něco vymyslí sami, nebo jestli jim někdo něco vnutí. U panáka whisky bych se smál všem kritikům kapitalismu a svobodného trhu, kteří náznak toho, že by se nemuseli mít tak dobře jako doposud, tedy to, čemu dnes říkají krize, svádějí právě na svobodný trh a kapitál. Přitom nic jako kapitalismus a svobodný trh už dávno neexistuje, a já bych nechápal, proč si to lidé nechtějí přiznat. Že by se styděli?

Ano, je to tak. Ve 21. století nic jako svobodný trh a kapitalismus neexistuje a i všemi opěvovaná Amerika, resp. USA, se vydala cestou socialismu. Že přeháním? Že to není možné? Ale je. V kapitalismu totiž neschopné firmy krachují a schopné vydělávají. V kapitalismu ani náznakem neschopným firmám nepomáhá stát a co už vůbec, nečiní tak na dluh, který nikdy nesplatí. V rámci svobodného trhu nevyroste žádná firma do takové velikosti, že ohrožuje nejen sama sebe, ale i všechny ostatní. V kapitalismu žádná firma nemůže dostat žádnou dotaci a špatná firma nedosáhne na žádný úvěr. Jenže to už jsme zase u těch dluhů a ty jak víte, pokud mě čtete, tak ty já přímo nesnáším, ale to bych se už opakoval.

Jestli chceme najít cestu z krize, tak se začněme všichni chovat tak, jak se chováme doma. Přestaňme si myslet, že ve velkém, státním, že to může fungovat jinak. Nemůže. Stát hospodaří stejně jako každá rodina a jestli hospodaří na desítky let nesplácený dluh, tak je něco špatně. Jestli jsme my všichni schopni fungovat jenom na dluh, tak je to také špatně. Jestli si necháme od představitelů průmyslu vsugerovat, že bez dluhů se průmysl zhroutí, tak si nic jiného, než padnout na držku ani nezasloužíme. A dobře nám tak. Jen jedno mi věřte - možná opravdu je ona všemi skloňovaná krize, ale to je jenom o měřítku a senzitivitě našich novinářů. Na držku jsme ještě zdaleka nepadli a jestli se neprobereme, tak brzy padneme. Otázkou zůstává, kdy se tomu tak stane, jak moc to bude bolet a jak tomu budeme pak říkat, když tenhle směšný závan nepohodlí je pro nás krizí.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama