VSTANOU NOVÍ CENZOŘI?

11. února 2009 v 6:08 | HELENA KRATZEROVÁ |  POLITIKA
Co naplat, už hodně pamatuji. Třeba euforii, jež zavládla mezi novináři po Pražském jaru, kdy mohli bez obav z následků psát podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Moc dlouho jim to ale nevydrželo. Zhruba o rok později se z čista jasna, alespoň to tak vypadalo, ustanovila funkce vrchního cenzora. Pobavení, jež toto opatření vyvolalo mezi tehdejšími představiteli Svazu novinářů, se záhy změnilo v nefalšované zděšení.

S příchodem normalizace se z novinového trhu postupně začaly vytrácet tituly, jež novým mocipánům ležely v žaludku a pily krev, osazenstvo zbylých redakcí, jež přežily čistku, se změnilo k nepoznání. Pojem autocenzura se nutně stal leitmotivem každého, kdo chtěl dělat svou profesi. Leccos se přesto dalo naznačit mezi řádky, vlna solidarity umožnila i autorům, kteří byli na indexu, aby publikovali buď pod pseudonymy, nebo pod jménem některého odvážnějšího žurnalisty.
Zoufale se začaly nedostávat informace, zejména ze západních zdrojů. Přísná selekce, jíž musely projít, v podstatě rozdělila nejen novinářskou obec na obzvlášť spolehlivé jedince, kteří k nim měli přístup a na širokou masu, jež od nich byla zcela odstavena. Doslova Damoklovým mečem, jenž na nitce visel nad novinářskými hlavami, se pak stalo zřízení Úřadu pro tisk a informace, na celostátní i republikových úrovních. Očím pozorných cenzorů, mezi nimiž se mimo jiné činil pozdější předseda republikánů Miroslav Sládek, neuniklo snad nic. Ve snaze dokázat bdělost a ostražitost hledali jinotaje a protistátní aktivity, kde se dalo. A pochopitelně byli úspěšní. Kvůli kdejaké prkotině pak padala jedna hlava za druhou.

Volnost a svoboda projevu, již přinesl listopad 1989, zachutnala jako božská mana. Každý odpovědný redaktor i přesto v sobě uchovává jakési střípky "autocenzury". Ovšem zaměřené na to, aby třeba nevyvolával zbytečnou paniku, nevynášel neověřené informace, jež se později ukážou jako nepravdivé a mohly by způsobit nenapravitelnou osobní nebo společenskou škodu. Tento postoj se mi zdá správný a přijatelný. Mohla bych proto i do jisté míry souhlasit s hrozbou finanční pokuty a odnětí svobody za zveřejňování odposlechů, pokud by třeba ohrozily probíhající vyšetřování a zmařily jeho úspěšné dovršení, a tím i potrestání viníků. Nebo by jejich publikování bylo motivováno především touhou přinést senzacechtivé veřejnosti nějaký vzrušující "trhák".
Bojím se ovšem toho, že u tohoto jediného kroku nezůstane a postup vůči tzv. sedmé velmoci a hlídacím psům demokracie přitvrdí. Jisté náznaky se už objevují. V mírnější, ale také razantnější podobě. Málokterý redaktor totiž nadšeně uvítá třeba přání ministra Kalouska, že by měl být jakýmsi reproduktorem myšlenek z vládních a politických kruhů. Jiní, stejně jako někteří blogeři a diskutující, se naopak přímo vyžívají ve snižování kompetentnosti pracovníků tištěných i elektronických médií a nešetří hrubozrnnými nadávkami na jejich adresu. A hlavně je obviňují, že jsou strůjci současného společenského marasmu, protože zveřejňují materiály, jež ničí pomyslnou aureolu vznášející se nad hlavami "čestných" politiků. Odhalení nepříjemných skutečností, jež se jich týkají, považují za dehonestující. Aby nemuseli s pravdou ven, okamžitě spustí povyk, domáhají se omluvy i tučného odškodnění. A podávávají
jednu žalobu za druhou. To by v tom byl čert, aby na podobné "šmoky" a "pisálky" nevyzráli a neodkázali je do patřičných mezí!
Nerada bych se dočkala dne, kdy třeba Miroslav Sládek takříkajíc na bílém koni opět vítězně vtáhne do obnoveného úřadu, který novinářům nasazoval náhubek a umlčoval je. A s ním další noví cenzoři. Doufám, že zvítězí zdravý rozum, i když ho asi bude třeba hledat za bílého dne s lucernou.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama