PAROUBEK ROVNOMĚRNĚ ROZDĚLUJE BÍDU

4. února 2009 v 14:45 | MIROSLAV VÁCLAVEK |  POLITIKA
Kapitalismu je vlastní jedna vada: nerovnoměrné rozdělení bohatství. Socialismu je vlastní naproti tomu jedna ctnost: rovnoměrné rozdělení bídy.
Winston Churchill

Nejhorší ze všeho čeho se dle bláznů postižených úbytěmi mozku, které způsobuje marxismus-leninismus a ostatní přidružené levicové infekce jako nacismus nebo fašismus je dopustit se pravdy. Winston Spencer Churchill se jí dopustil tolikrát, že byl rudohnědou levicí srdečně nenáviděn naprosto kolektivně.

Dopustím se jí nyní i já. Ne poprvé, ne naposled.

Pokusy o restauraci reálného socialismu pod moudrým vedením Jiřího Paroubka a jeho družiny z hulvátů a ozbrojených osob chorobně posedlých po moci, mající počátky v nastavení likvidačních podmínek pro soukromé provozovatele lékáren mají již první reálné výsledky. Co lépe předznamenává nadcházející dobu než rozvrat, úpadek a chaos těch částí státu, které se ocitly pod oranžovorudou krajskou kuratelou. Principy socialismu jak je definoval Churchill jsou platné absolutně a trvale. Rozumná rozpočtová politika ODS po sobě zanechala v krajích hodnoty. Hodnoty finanční určené jednak pro nenadálé případy jakými jsou živelné pohromy, tak částky určené pro rozvoj krajů. Ovšem s živelnou pohromou tsunami oranžové barvy žádná s eventualit nepočítala. Přišla bez varování poté co Jurij Paroubek zasil vítr a slíbil hory doly a po práci legraci, a sklidil bouři. Co na tom, že ona povodeň spláchla zdravý rozum a bouře odnesla střechu na níž jsme si společně vydělali a do společného domu zatéká. To je teprve počátek. Je třeba zavést diktaturu blbců a osob na přerozdělovači Paroubkovi závislých. Ty nikdy nebude zajímat co se děje dál než jsou hranice jejich záhumenku a kam nedosahuje odér kolchozního hnoje nakradeného o půlnoci ze společné hromady. Když se člověk zadívá na pochmurné postavy jakoby vystouplé z obrazů o únorovém vítězství pracujícího lidu jak radostně opět nastoupili do front o které je připravily polistopadové vlády pak člověk rozumí rozjásanému výrazu vrcholných představitelů KSČSSD. Již rozvil čas a voní nadějemi. Čím hůře, tím lépe. Ovšem jenom pro ně.
Pro hlupáky strkající dobrovolně hlavu do chomoutu mám jenom jedno sdělení: průměrná měsíční mzda komunistického otroka roku 1989 přepočtená na dolar činila 60 US$. Dnes je tomu měsíčně 1 072 US$.


Ovšem ale pro voličské typy rudooranžové demagogie to především znamená, že někdo má více než těch 1 072 US$ průměrných měsíčních. Proto je třeba se vrátit do dob kdy měli všichni oněch US$ 60. Tedy nikdo neměl nic a nebylo komu co závidět.

"Nemohu nabídnout nic než krev, dřinu, slzy a pot. Čekají nás nejtěžší zkoušky. Máme před sebou mnoho, mnoho dlouhých měsíců bojů a utrpení. Tážete se, jaká je naše politika? Řeknu: Vésti válku na moři, na souši a ve vzduchu s celou mocí a ze všech sil, které nám Bůh může dát. Vésti válku proti obludné tyranii, která nebyla nikdy překonána v ponurém, žalostném seznamu lidských vin. To je naše politika. Tážete se jaký je náš cíl? Mohu odpovědět jedním slovem: Vítězství - vítězství stůj co stůj, vítězství přes všechnu hrůzu, vítězství, jakkoli dlouhá a trnitá bude cesta; neboť bez vítězství není života."

To zajisté nejsou slova Jiřího Paroubka jimiž láká můry na svoji vějičku, nebo nějaké jiné levicové politické šmudly jimiž je naše politická scéna zaplevelena tak, že to tam vypadá jako v džungli a jejich poslanci se projevují jakoby se právě zhoupli na liáně z pralesa. Že pane Zaorálku? Hovoří se v nich o dřině, odříkání, slzách i o utrpení. Takovými slovy se vyhrávají války a vedou se národy k oslnivé budoucnosti. To není nic pro levicového voliče, ani pro levicového vůdce. Těm stačí výběh, něco v misce na žrádlo, občas povolit řetěz a sundat náhubek a hlavně aby bylo dost fen.

Když sira Winstona Churchilla studenti v jeho již velmi pokročilém věku pozvali na půdu jedné z britských univerzit, tak se starý Winnie jak ho důvěrně za války oslovovali britští občané postavil před studenty bez papíru v ruce. Zaujal svůj pověstný buldočí postoj ztělesňující vzdor a do natěšeného publika očekávajícího některý z jeho projevů jaké pronášel v časech války pronesl: "Nikdy se nevzdávejte!" Zmlkl a dlouze se odmlčel a zadíval do mladých tváří poznamenaných zmatkem, to, že je Winston? Načež onu větu po oné odmlce pronesl znovu: "Nikdy se nevzdávejte!" A opět se dlouze odmlčel aby zkoumavě v sílícím šepotu přelétl pohledem tváře již začínající rozumět. Když onu větu pronesl potřetí: "Nikdy se nevzdávejte!" došlo ono poselství svého cíle a aula se rozburácela ohlušujícím potleskem. Poté se otočil a za vrcholného hřmění studentů vzdávajících hold velkému muži pomalu odcházel.

Tak odcházejí velcí muži.

Ti malí neví jak by zůstali.

Že pane Paroubku?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 ivana beňová ivana beňová | E-mail | 16. února 2009 v 7:18 | Reagovat

kráááásně! díky moc!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama