PŘISYPME DO ŽLABU ÚŘEDNÍM ŠIMLŮM !

4. prosince 2008 v 6:01 | HELENA KRATZEROVÁ |  TAKHLE U NÁS ŽIJEME
Je hodně povolaných, ale málo vyvolených. V současné politicky značně zmatené až schizofrenní době, kdy se zdá, že jde všechno od deseti k pěti, se každé státnicky uvážlivé až moudré rozhodnutí přímo vyvažuje zlatem. Nebo alespoň tučným soustem ze státního rozpočtu.

Adeptem na vůdčí postavení ve fiktivním žebříčku "smysluplných" záměrů se nyní bezesporu stává návrh ministra práce a sociálních věcí Petra Nečase zvýšit platy všem zaměstnancům ve státní správě. Dokonce o víc procent, než se původně předpokládalo. Zejména ministr financí Miroslav Kalousek po vyslechnutí slov vládního kolegy, jež zazněla v parlamentu při tzv. dělení medvěda, odmítal věřit vlastním uším. Zřejmě jako jeden z mála si uvědomuje, že světová finanční krize, jež se přenáší i do ekonomické oblasti, podobným aktivitám příliš nepřeje.

V době, kdy se zavírají fabriky, popřípadě se omezuje výroba a zaměstnanci nejen v těchto odvětvích přicházejí o práci, za niž už třeba několik měsíců neobdrželi žádnou výplatu a začínají se hlásit na úřadech práce, zní Nečasovo doporučení poněkud absurdně. I když si myslím, že exministr financí Bohuslav Sobotka z Paroubkovy vlády by na sebe neměl příliš upozorňovat, protože se osobně spolupodílel na hrozivém deficitu státního rozpočtu, v jednom má pravdu. Nelze totiž odhadnout, jak se recese projeví na růstu hrubého domácího produktu, a tudíž ani na vyváženosti stran má dáti a dal.
S pochopením pro mimořádné navýšení mezd tzv. úředních šimlů se zřejmě Petr Nečas u veřejnosti nesetká. I přes jímavé zdůvodnění, že jen tak mohou čelit zvyšování životních nákladů a očekávanému poklesu reálných příjmů. Možná mu uniklo, že byrokratický aparát se mezi obyvatelstvem netěší přílišné popularitě. Na úřady totiž většinou nikdo nechodí v očekávání vstřícného chování, ale z pouhopouhé nutnosti a s obavami, že stejně neuspěje.
Sama jsem se zaměstnancům jednoho pražského obvodu raději vyhýbala obloukem. Až do chvíle, kdy jsme se rozhodli, že se jako důchodci přestěhujeme na venkov, protože tam se žije přece jen laciněji a nehrozí neustálé, v našem případě spíš skokové zvyšování nájemného. Protože jsme se od příslušné referentky dozvěděli, že nedostaneme souhlas k výměně administrativně rozděleného bytu IV. kategorie, na přidělení jiného, o trochu luxusnějšího (tedy s topením, horkou vodou, koupelnou a samostatným záchodem) můžeme raději zapomenout a jediným řešením by bylo vyčkat smrti nájemníka druhé části příbytku a pak si požádat o jeho scelení, usoudili jsme, že pro obě strany bude přijatelnější, když se dosavadního bydlení dobrovolně vzdáme.
A dovolili jsme si kvůli finančním těžkostem, do nichž jsme se dostali kvůli nemožnosti vymoci od dlužníků sumu v řádu desítek tisíc korun, požádat o materiální pomoc při stěhování a vyklízení domova, spíš holobytu, v němž jsme strávili téměř 38 let, já sama dokonce 56. Na odpověď na naši žádost jsme napjatě čekali několik měsíců. Nebylo to však marné. Městská část se zřejmě rozhodla pro účinnou šokovou terapii. V úředním přípisu totiž stálo, že do dvou dnů musíme odevzdat klíče pracovníkům pověřeným správou obecní nemovitosti a předvést jim, že obydlí je prázdné a v uživatelném stavu. S finanční injekcí počítat rozhodně nemůžeme. Na rozdíl od byťáku se správci nepotýkali s absencí racionálního uvažování. Činži jsme jim odváděli v řádných termínech, takže neexistoval důvod, proč bychom nemohli v bytě nadále zůstávat.
Nakonec jsme si nějak poradili a jsme rádi, že už s Prahou nemáme nic společného. Akorát nedokážeme pochopit, proč se úředníci chovají tak arogantně a ke každému klientovi přistupují jako k obtížnému hmyzu, jenž jim pouze komplikuje život. A myšlenka, že si za to zaslouží mimořádné zvýšení příjmů i v tak složité a ekonomicky nestabilní době, je pro nás naprosto záhadou. Pokud si ovšem pan ministr tímto způsobem nechtěl zajistit jejich loajalitu "modrým barvám" při příštích parlamentních volbách. Jejich termín se totiž, pokud nedojde k předčasným, přece jen neúprosně blíží.
Nevím proč, ale v hlavě se mi neustále střídají úryvky dvou lidových písní téměř shodného obsahu. První z nich je Já mám koně, vrané koně, v níž se zhruba praví, že pokud dostanou ovsa, tak skáčou hopsa, když dostanou obroku, tak si skáčou do kroku. V druhé mládenec vyžaduje: "Dej kobylám, to ti povídám, dej kobylám ovsa!" Ani úřední šiml zřejmě nesmí a nemůže zůstat stranou. Zvýšení mezd mu bezpochyby napomůže k zvýraznění jeho byrokratických snah a k pečlivějšímu, to znamená ještě pomalejšímu vyřizování žádostí občanů, kteří s ním přijdou do styku. Vděčný národ pak jistě moudré Nečasovo rozhodnutí po zásluze ocení.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama