KOMUNISTICKÉ ZRŮDY

20. září 2008 v 11:33 | MIROSLAV VÁCLAVEK |  HISTORIE

Dítě vezmeme za nohy a udeříme jeho hlavou o zeď. Jsme totiž v Kambodži kde se právě zavádí nejspravedlivější řád světa - komunismus. 17.dubna 1975 Rudí Khmerové zvítězili v občanské válce a jejich vojska obsazují hlavní město Kambodže, Phnompenh. Místní odnož Komunistické strany jakou máme i tady začala uskutečňovat dílo Leninovo, Stalinovo, Mao Ce Tungovo a Marxovo v jeho krystalicky čisté a nezkreslené podobě. Diktatura proletariátu. Už se ani nezdržovali s nějakými procesy jaké vymyslel Stalin. Smrt byla všudypřítomná a masová. Ulicemi poletovaly bankovky neboť peníze byly zrušeny a celá ekonomika rovněž. Začal rok nula. Na konci komunistického roku tři a půl zbyly jen hromady lidských lebek z dvou milionů mrtvých a naprosto zdevastovaná země. To na co komunisté u nás potřebovali 41 let se soudruhům v Kambodži povedlo v rekordně krátké době. Stachanovci. Pol Pot vystudovaný ve Francii, člen Komunistické strany Francie a pozdější oddaný syn Lidové revoluční straně Kambodže se svými hordami primitivních hrdlořezů uskutečnil bolševický sen. I Amerika má ten svůj. Dům. Bazén. Rodina. Děti. Jak ubohé a malé. Sen komunistický je tento.

Umíš číst a psát? Smrt. Znáš nějaký cizí jazyk? Smrt. Nosíš brýle? Jsi imperialista - smrt. A na tebe ptáčku se podíváme pořádně zblízka, vždyť ty máš okolo očí známky toho, že jsi nosil brýle a teď mžouráš do slunce. Co jsi učil? Humanismus, matematiku nebo jsi filozofoval o dobru idejí velkého října? Nás neoklameš tím, že jsi své brýle před chvílí rozšlápl v prachu! Smrt. Něco jsi vlastnil? Smrt. Máš snad vysokou školu? SMRT! Soudruzi v Kambodži nám dohnali a předehnali i samotného Lenina jenž vzdělanou třídu v Rusku vyhubil jako obtížný hmyz hned poté co uchopil moc. Genialita komunismu se právě projevila v této novátorské rovnici. Nosíš brýle? Sloužíš imperialismu a tak chcípni. Když tvoříme nový svět soudruzi, svět "revolučně agrární společnosti" jak zní oficiální název Kambodžského reálného komunismu pak nelze nebýt bdělý. Všechny kdo jsou se starým světem nějak svázáni je třeba zabít. Děti umlátíme o roh budov. Jejich rodiče rozšlapeme na kaši a nebo ještě lépe - budeme je trýznit dokud neztratí rozum. I smrt je revoluční vymoženost a není pro každého. Nic není krásnějšího pro kovaného komunistu než vidět zhynout starý podlý svět i s jeho obyvateli.
Kdo měli to štěstí, že zatím unikli smrti a zapřeli svůj dosavadní život byli vyhnáni z měst. Rodiny byly rozděleny. Začal život dřiny. Život hladu ve stínu genocidy a smrti na polích pod rudou vlajkou se srpem a kladivem v jednotných hadrech. Cokoliv mimo otrockou robotu pro rudé panstvo na družstevních lánech bylo zakázáno. Buržoazní manželství bylo zrušeno. Komunistická strana začala nové životní partnery přidělovat. Sociální inženýrství komunistické doby kamenné. Z dětí ukradených svým rodičům, které byly vystaveny násilné indoktrinaci učení soudruha Lenina v jeho místní mutaci se staly nástroje komunismu. Miliony Pavlíků Morozovů nejenže své rodiče soudilo jako zrádce, ale byli jimi přímo i zabíjeni. Střet starého s novým. Ach ten věčný a nesmiřitelný antagonismus a zápas za lepší zítřky. Jak se tetelilo srdce komunistických bestií při pohledu na naplňování myšlenek Kapitálu. Když nový člověk komunismu právě povstával. Nikoliv z těla matky. Nýbrž z hlubin pekel. Při masových vraždách byly používány hole, motyky nebo se podřezávalo palmovými listy. Nebyl činěn rozdíl mezi dětmi nebo dospělými. Bývalá budova střední školy Tuol Sleng v Phnompenhu se stala vězením pro nepřátele režimu. Ze sedmnácti tisíc jich přežilo sedm. Zvěrským mučením byly vynucovány přiznáni o domnělých dalších nepřátelích Kambodžského komunismu. Takto byly zabity celé rodiny včetně dětí. Konečné řešení v komunistickém vydání. Zničit kulaka jako třídu. Jak Lenin řekl tak v SSSR i v Kambodži udělali. U nás komunisté zabíjeli novorozené děti tak, že je nechali umřít vedle jejich popravených matek na Pankráci. Naši soudruzi to s námi vždycky mysleli dobře. Kdepak zabíjet těhotné ženy jako v Kambodži. U nás směly porodit a pověšeny byly až potom. Jaká revoluční vymoženost a humanistické ohledy na něž se zatajeným dechem hledí pracující celého světa. Nevídané.
Když do Kambodže v roce 1979 vtrhla Vietnamská armáda poodhalil se světu příběh nejstrašnějšího utrpení v dějinách lidstva. Ze sedmi milionů Kambodžanů jich byly DVA MILIONY komunisty zavražděny. Příběh, který se ale nehodil do krámu ani Vietnamským komunistům provádějících to samé jako komunistům českým, kteří zabili desetitisíce našich spoluobčanů. Nastalo velké ticho. Jak na východě tak na západě. A ono velké ticho trvá i dál. Trvá i tehdy když pohrobci tohoto zla transformovaného jen pod jiný název vyzabíjejí statisíce Čečenců. Je naprosté když si zvou do médií přisprostlé a drzé bolševické arcilotry a masové vrahy k debatám o demokracii. Ticho ale odjakživa patří jen mrtvým. Jak příznačné. Jak smutné když je třeba křičet. Křičet pravdu a bolest. Vypovědět příběh sto milionů smrtí jež mají na svědomí komunistické zrůdy. Na jednoho člověka je to nadlidský úkol. Nedělám si iluze. Jen je snad pomáhám bořit. Raději milý voliči ztratit iluze než život. Snad je příběh dvou milionů umučených Kambodžanů počátkem příběhu na jehož konci bude poznání lidstva, že cesta komunismu je cesta po hromadném hrobu. Amen.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Jan Florian Jan Florian | E-mail | 24. července 2011 v 19:22 | Reagovat

Naprosto SOUHLASIM s clankem, je to presne tak jak je v nem psano

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama