DEVĚT TÝDNŮ

5. září 2008 v 15:02 | DANIEL DEYL |  POLITIKA
Na začátku omluva za zpoždění: Deylí Telegraf musel počkat, než se do YouTube a na zpravodajské servery dostane něco víc o projevu, jímž John McCain přijal republikánskou nominaci na prezidenta Spojených států. Čekal jsem zbytečně, když se to vezme kolem a kolem. McCain přednesl projev zhruba standardního ražení; ve srovnání s kořeněnými ingrediencemi posledních týdnů americké prezidentské politiky působil trochu jako, řekněme, oschlý knedlík.



V
tip je ovšem v tom, že McCain podal zhruba stejně dobrý výkon jako jindy. Co se změnilo, je kampaň samotná. Na rozdíl od všech ostatních, kam až telegrafova paměť sahá, se v ní skutečně něco děje. Pozice se mění každou chvíli a ti mocní mužové (a žena) nemají scénář pevně v rukou. To je důležité a zároveň - což je lepší - taky vzrušující. Proč?

1) Černoch versus paní.
Řekněte, že jsem rasista a sexista najednou, ale poprvé v historii mají Američané na vybranou mezi černým prezidentem a viceprezidentkou. Bude mimořádně zajímavé sledovat, jak moc budou v listopadu černoši volit demokraty (což je i jindy obvyklé) a ženy republikány (což nijak samozřejmé nebývá) jen kvůli tomu, že mají "svoje" želízko v ohni. Čím méně zřejmá bude taková souvislost, tím lépe pro Američany.

2) Sarah Palin.
Ještě jsem nezažil, aby viceprezidentský kandidát nadělal tolik rozruchu. Kdo dokáže říct souvislou větu o Joe Bidenovi, partnerovi Baracka Obamy? (Je to vůči Bidenovi nespravedlivé, protože je to mimořádný expert na bezpečnostní a zahraniční politiku a navíc se o něm po 36 letech v Senátu pořád mluví jako o slušném člověku, což je svého druhu unikum - ale je to tak.) Naproti tomu Palinová se stala hvězdou doslova přes noc. Ještě 24. srpna ráno neměla tušení, že si ji McCain vybere. V Playboyi ji asi neuvidíme, což může podle vkusu být dobře nebo špatně, ale republikáni si ji okamžitě zamilovali se stejným nadšením, jakým demokrati častují Obamu.

3) Dvě školy.
Během týdne se stalo, že Palinová a Obama jsou (přinejmenším z heldiska pozornosti médií) tím nejžádanějším artiklem; McCain a Biden jsou, v prvním případě trochu nezvykle, těmi vzadu. Je to nejen kvůli tomu, co SP a BO říkají, ale především pro způsob, jímž to říkají. Obama je dost možná nejschopnějším řečníkem své generace, ale jeho rétorická převaha nad zbytek světa je tím zjevnější, čím početnější má publikum. Je to ideální chlapík na podium na stadionu, ale v osobních debatách už tak jasně nedominuje. Hillary Clintonová s ním oddiskutovala tři kola a nedá se říct, že by odešla poražena.

Palinová působí přesně opačně. Kolik přesně toho ví o detailech McCainova programu, není dosud známo. Co je známo, že si s tím dokáže úžasně poradit. Její středeční projev byl dosud nejzajímavější událostí kampaně: byla uvolněná, dělala si legraci z demokratů i republikánů, usmívala se a působila, že ji to obrovsky baví. Dokázala přitom velice tvrdě útočit na Obamu ("někdo dělá reformu kvůli kariéře, někdo věnuje svou kariéru reformě" - trochu ohlas Churchilliva "někdo kvůli své straně změní přesvědčení, někdo kvůli svému přesvědčení změní stranu"), aniž by ovšem působila zakysle, agresivně nebo dokonce nežensky.

V jediném projevu tak dokázala, co se Hillary nepodařilo nikdy. (Ti, kdo mají to štěstí srovnávat, říkali, že Palinová svým vtipem a šarmem velmi připomínala mladou Margaret Thatcherovou na začátku jejího působení v opozici.) Její nominace přinesla týž den přes sedm milionů dolarů v příspěvcích od soukromých osob, což je nejlepší výsledek za celou dobu, již McCain v politice strávil.

4) Nevíš dne ani hodiny.
Když si vzpomenete, jak se před čtyřmi dny přetahovali George Bush a Johnem Kerrym, nebo v roce 2000 Bush s Alem Gorem, vypadalo to vždycky strašlivě staticky, jako fotbalový zápas, v němž oba mančafty hrají "zezadu na nulu". Tady už padlo několik gólů v prvních deseti minutách, včetně některých vlastních.

Vezměte si jenom - už potřetí - Palinovou. Když byla její nominace oznámena, málokdo s jejím jménem počítal. Hned poté vyplulo na povrch, že její sedmnáciletá dcera je těhotná; že ona sama podporovala stranu požadující nezávislost Aljašky na USA; že coby starostka městečka Wasilla chtěla zakazovat knihy v místní knihovně; že propustila šéfa státní policie, když odmítl vyhodit policistu, jenž se rozvedl s její sestrou; a především, že McCainovi lidé o tomhle všem neměli ani tušení.


Steve Schmidt, hlavní stratég McCainovy kampaně, vypadal na rušník. Dva dny se dokonce mluvilo o tom, že Palinová může být po 36 letech prvním politikem, který se bude muset již jednou dosažené nominace vzdát. Pak přišel její projev a všechno bylo obráceně - a Schmidt je zase velký boss. "Měj štěstí," radil kdysi telegrafu jeho investiční poradce. "Je to o hodně lepší než být chytrý."

5) Starší než Stones.
Z voleb může vzejít americký prezident starší než Rolling Stones, podle všeho naposledy. To samo o sobě je historická zajímavost, alespoň pro ty, kteří si v takových věcech z nějakého důvodu libují: kdy jste naposledy slyšeli, že by něco bylo na větě déle než Mick Jagger? (Manželky se nepočítají.)

6) Gustav.
Kdo má zájem o lekci z politického PR, může si udělat poznámku "hurikán Gustav". Před republikánským sjezdem se vědělo, že se Gustav blíží a že někam k New Orleans dorazí zhruba ve stejnou dobu jako republikánští delegáti do Minneapolis. Mělo se za to, že hurikán sebere McCainově nominaci titulky na hlavních sranách novin a tudíž nepřímo pomůže Obamovi.

A zpola se tak stalo. Jenže McCainovi lidé si s tím poradili: měli plán B, podle něhož sjezd de facto přerušili a namísto toho začali vysílat televizí šoty se slogany v duchu "teď se vykašlete na politikaření a pomozte potřebným". Obamovi a jeho lidem trvalo dva dny, než se přizpůsobili; neměli na vybranou, protože by jejich kandidát vypadal jako cynik. (Z čehož plyne, že McCain možná sice má štěstí, ale hlupáky kolem sebe nemá.)

7) Billary.
Naproti tomu demokratický sjezd - já vím, má se říkat konvent - trpěl neustálými spory mezi Clintonovými a Obamou o tom, kdy bude kdo mluvit, jestli oby Clintonovi v jeden den, nebo zvlášť, o čem bude řeč (Clinton chtěl mluvit o sobě, kdežto Obamovci jej tlačili do oblasti bezpečnosti), a tak dále. Obecně se má za to, že Clintonovi chtěli Obamu poškodit, aby Hillary mohla kandidovat za čtyři roky.

8) Lieberman.
Donedávna demokrat a před osmi lety viceprezidentský kandidát přijel na konvent podpořit McCaina, svého přítele a politického spojence (zejména ve věci Iráku). Než tak však učinil, vychválil ve svém projevu Billa Clintona a vynadal republikánům, že se ve Washingtonu chovají jako zkorumpovaná čeládka. To je zhruba totéž, jako by šéf Sparty vykládal na domácím stadionu o půvabech červenobíle sešívaných dresů. A co víc, republikáni mu bouřlivě apludovali. To se nevídá často.

9) USA.
Ať už si o té zemi myslí kdo chce co chce, její další prezident bude setsakra důležitý chlapík. Telegrafu připadá prima, že když už to je tak, je zábavné sledovat, jak se vybírá. Jak napsal můj oblíbený P.J. O'Rourke: "Politici nejsou špatní proto, že jsou tak zkorumpovaní neb neschopní, ale proto, že jsou zoufale nudní." Vsadil bych se, že letos se PJ zase tolik nenudí.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Michal Michal | 9. září 2008 v 12:40 | Reagovat

Moc hezkej článek, díky :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama